Jak káně s rozpjatými křídly
nad tebou kroužím vznosný kruh.
krajino básníkova hlasu,
v níž láska s krásou sídlí,
jíž splácíme svůj hřích i dluh.
krajino s mlčícíma rtama
po dlouhý čas i věk,
že dopustili jsme my a doma
poničit tvoji tvář a krásu,
věneček dívčí z kopretin
na skráních rozpuštěných vlasů
tvých potoků a řek.
Vstupuje do koncertní síně rodné země.
z hnědého pouzdra hlín
violu tvého hlasu vyjímám
a strunky potoků a říček
v jezerech přes kobylku hráze
na kolíčky tvých vrchů napínám,
ladičkou skřivánčího tónu ladím
a na viole země
na strunách potoků a cest i zahrad.
když smyčec se zlatými žíněmi
mi zapůjčilo slunce,
tichounce, pokorně a plaše
tu pokouším se zahrát
poému o krajině,
v níž oblaka vplouvají v jezera modravá.
v níž "k lásce hrdliččin zve hlas,
kde borový zavání háj,
o lásce šeptá tichý mech.
kvetoucí strom lže lásky žel
a slavík růži lásku vyznává..."
Krajino básníkova hlasu,
zvoničko řeči rodné,
větévko růže šípkové,
kdo utrhnout chce tvoji krásu,
o trní dřív se bodne,
než krví zavoníš mu, domove.
Krajino básníkova zpěvu,
jenž rozeznívá hlubiny i výše,
jenž zurčí z pramenů až k hvězdám,
kterému nasloucháme pokorně a tiše,
tvé ozvěny se nevzdám.
V sobě ji nosím,
všude ji slyším..
Z hroudy se zvedá k nebeským výším,
zpívá jí skřivánek, ministrant Boží.
voní jí růžička v šípkovém hloží,
všude ji slyším ve svojí duši.
v mluvě nám zpívá,
v srdci nám buší.
Krajino Máje,
kapličko rodné řeči,
zvoničko srdce národa,
voňičko máje,
ty znáš,
jak dusí poníženi, poroba,
kdy srdce bubnem je i štítem,
ty víš,
jak voní mír a svoboda,
když rány kvítím léčí.
Na klekátku muk kamenitém,
kde kytička vždy schne a uvadá,
maminka klečí,
v modlitbě prosíc zas sní,
jak rozsévá kol lásku,
tu nejkrásnější z básní,
a jako zrna chlebového klásku
ji do amfóry srdce ukládá,
aby mela chleba lásky dostatek,
až navrátí se děti nazpátek,
aby ti ve světě jak broučci zalezlí
cestičku k domovu vždycky si nalezli.
Po zpěvu skřivánka, matčině hlasu
naleznou bezpečí, víru i spásu.
Holátko dětství tu v vzpomínkách pípá,
rozkvétá poupě a zavoní lípa.
Podkůvku ztracenou na cestě naleznou
i duši bojácnou v koutečku zalezlou.
V zátiší domova všecičko krásní
jakoby ve zpěvu, jakoby v básni.
Krajino rodná
vonící opojně a jemně,
tvé víno do dna,
dceřinná buňko živé Země.
Krajino básníkova zpěvu
rodící pelyněk i révu,
krajino básníkova
v jezerech, na obloze pomněnková,
políčko heřmánku i rmene,
šípkových růží, sedmikrás,
Jarmilko krásná, bázlivá,
kdo tebe nevzpomene,
když uslyší tvůj zpěv a hlas,
co Májem zazníva!
Hluboké oči tůně
tě vábí v hlubinu.
Ze dna podáváš luně
kytici leknínů.
Jezero ukolébá v spánku
tvou bolest v krásný sen
sladký jak atřída dalamánku,
hojivý jak květ divizen.
Oblaka jdou a uplynou,
kde Máj jak hvězda vzplál.
Světlý stín kráčí krajinou.
Kdo by jej nepoznal,
když slyšel jeho zpěv a hlas?
"Zborcené harfy tón,
ztrhané strany zvuk
zní zemí milovanou,"
zní nadějí i hranou,
zní v nás.
Krajino básníkova hlasu
vonící životem jak skýva,
krajino Země, do níž patříme,
krajino Země, jež nám nepatří,
kolik jen věků ještě zbývá?
Jeden či dva a tři,
než život, radost, lásku, krásu,
než matku svoji zničíme?
Zemi již obcházejí mrákoty,
potí se úzkostí tak jako já a jako ty,
dští na ni radium a smog a kyseliny deště
a stále houšť a houště.
Co po nás zůstane?
Jen stopa v písku pouště.
Vše zničíme,jen ústa ne,
my bohorovní naklánějící se nad studnou.
O lásce psal bych raději,
než řešil sudbu osudnou.
Máme tu ještě naději?
my z hlíny vzešlí,
co cestou přírody jsme nešli
a málo varujem a bráníme,
že věno Země ztrácíme.
Krajino básníkova hlasu,
šlépěje toho, co tě miloval
a zvěčnil tvoji krásu,
nezavál písek času,
vedou nás dál a dál.
Verš jako okov spouštím do studny
pro doušek svěživý, co zurčí zdůli.
Člověk přec není vězeň osudný,
pro život dostal i svobodnou vůli.
Zelenou ratolestí mávám tomu,
kdo lásku vnese do našeho domu,
kdo věčnost znaje,
krajino, pro tebe
otevře brány ráje
s výhledem do nebe
až k hvězdám.
A toho pohledu se nevzdám.
Putuje tebou modlívám se pokorně a plaše:
Zůstaň tu s námi
i s láskou mámy
a odpusí, krajino naše.
Josef Brož
kategorie Poezie nad 23 let