Kůň (P)

   Ten kůň se vyloupl na pěšině jako čerstvá mandarinka. Zírali jsme na něj s pocitem, že je to fata morgána a přemýšleli, jestli je to tím vedrem a jestli všichni vidíme to samý. To co nás ponoukalo k těmhle myšlenkám, nebyl samotnej kůň, ale fakt, že se mu na hřbetě klimbá Ward, kterej měl navíc výraz apačskýho šamana při obětním rituálu. Doplácal se až k boudě, objel jí zprava, zleva, pak zřejmě usoudil, že je na čase předvést něco úchvatnějšího a provedl s koněm nejpovedenější kouzlo – zastavil ho těsně před náma. Rozhlédl se kolem a jeho oči jasně říkaly, že triumfální jízdy do Říma byly proti jeho exhibici pouhou procházkou po rynku.

   „Tak co“, povídá, “kdo si to chce zkusit?“ a zašrouboval pohled právě do mě, zřejmě na základě značné zlomyslnosti a znalosti slabších článků mé povahy. Jedním z nich je vrozená hrdost a ta mi přímo nařídila, abych se pokusila vyšplhat do míst, kde by mělo být sedlo a odkud se sesunul Ward.

   Nikdy bych nevěřila, že kůň může tak strašně vyrůst. Ward usoudil, že to bez něj nepůjde a odhodlal se mi můj vzestup do výšin usnadnit. Za chvíli se mu na čele perlila sodovka, ale jeho dřina byla korunována úspěchem.

   „Poslouchá na slovo,“ informuje mě Ward, ale jaksi mu uniklo, že mě s tím zaklínadlem zapomněl seznámit. A tak jsme prostě stáli. Koník se pokojně pásl a já nevěděla, co dál. Pak Ward přišel na to, že nemám uzdu. Byl tak hodnej a podal mi ji. A pak to začalo. Ne, ten kůň nehnul ani nožkou, jenom sehnul hlavu, aby opět trochu zaplnil žaludek chlorofylem. Já se uzdy držela jak myšlenky na spásu, a tak to dopadlo přesně tak, jak muselo. Udělala jsem snad nejpěknější salto v celým svým životě. Ward na mě kouknul vyděšeně, kůň nechápavě, já na koně skrz slzy vyčítavě a rozhodnutá, že lichokopytníka definitivně škrtám ze seznamu dopravních prostředků. Jenže člověk míní, Ward mění. Když zjistil, že se mi tak moc nestalo, dostal záchvat nehorázného smíchu a já takovej vztek, že jsem rázem na svý rozhodnutí zapomněla.

   „Warde, vysaď mě na toho chudinku, já z něj udělám reaktivní záležitost, ať se seznámí s Velkou pardubickou.“ Chopila jsem se znovu uzdy, připravena ji okamžitě pustit, kdyby čtvernožec pocítil potřebu plnit opět závazky k tasemnici.

   Moje představy o tom, jak zahrabe předníma ve vzduchu a v zápětí nechám užaslého Warda přemýšlet o tom, jaká jsem vlastně třída, se poněkud lišily od skutečnosti. Kůň stál i nadále na svém místě a já na něm hopsala jako pimprle ve snaze uvést ho do pohybu. Jemu to bylo jedno a Ward řval smíchy. Tomu koni chyběla jen madla, aby byl kompletní.

    „Kruci, co s ním mám dělat?“

    „No jeď“, řehonil se Ward a chytal se za mozek.

   „Co myslíš, že se snažím dělat? Že tu pózuju pro Zemědělský noviny nebo co?“ Už jsem ani nezakrývala vztek.

   „Přitáhni mu uzdu!“ Ward vypadal, že musí mít nejméně dvě bránice, když se tak usilovně snažil si jednu potrhat.

    Škubla jsem – a nic.

   Škubla jsem víc – a začali jsme couvat. Můj kamarád se trošku zarazil a pozoroval, jak se zpátečkou snažíme vylízt po schodech.

   „Hele, když už jdete do boudy, vem mi tam pivo,“ mlasknul Ward a to byl zřejmě pro koně povel, aby udělal skok dopředu. To ovšem způsobilo, že se moje původně styčná plocha s jeho hřbetem octla v závratných výšinách a já zabořila čelo kamsi mezi koňské uši. V okamžiku, kdy jsem žuchla do původní polohy, jsme definitivně zakončili krátkou sérii pohybů. Být z bronzu, mohli jsme úspěšně konkurovat svatýmu Václavovi.

   Došlo mi, že ten tvor pode mnou má pár vlastností, který přímo křičej, abych fofrem slezla: permanentně hladovej, tvrdohlavej, nechápavej a zlomyslnej jako Ward, kterej si se mnou opět vyměnil místo. Pošeptal koni ty tajný zaříkávadla a za chvíli už byli jen tmavým stínem na horizontu, asi takovým, jakej padl na mou vrozenou hrdost.

Zdena Adamcová

2. místo v kategorii Próza začátečníků