Lipová (P)

Přihodil jsem do ohně pár kousků dřeva a sledoval jiskry, vylétly k temně modrému nebi, ve vířivém tanci uhasly. Krásné jako vždycky. Oheň na kraji lesa, cvrčci. Hory. Stráň divokých kytek, které se soumrakem nejvíc voní, pod strání řeka. Nejvyšší večer, nejvyšší léto. A nejvyšší čas něco sníst. Ach jo. Ve sporu snění s realitou má holt realita vždycky navrch. A já bych někde mohl mít ještě kus uzeného.

Ruka, která se natahovala po batohu, strnula v půli pohybu. Vzadu u studánky stálo v šeru mezi stromy něco bílého. A kdyby stálo. A do háje! Ono se to vydalo ke mně! Přemýšlel jsem, jestli shrábnout věci a zmizet, nebo se na místě zahrabat do země.

"Dobrý večer," řekla hedvábným hlasem ta podivná bílá postava a já se začal stydět - jestli si všimla jak jsem panikařil... Jenže kdo by čekal v noci v lese holku v dlouhých letních šatech. Vy byste ji čekali? Já ne.

"Ahoj," zasípal jsem a polkl, abych uvolnil hlas zadřený v krku. "Tys mě teda vylekala."

"Promiň. Já jsem... Šla jsem okolo a tady ten oheň... Jsem asi moc zvědavá, co?"

"Krásným dívkám v letní noci je předem odpuštěno," odvětil jsem a snažil se hrát roli gentlemana co nejpřesvědčivěji, "nedáš si čaj?"

Prohlížela si mě jako exotické zvířátko. Všiml jsem si barvy jejích očí. Zvláštní, sytě tmavomodré, aspoň pokud bylo možné ve světle ohně posoudit.

"A to můžu?" zeptala se plaše.

"No jasně, hele, tady si sedni, tumáš hrnek, jedovatý to není."

Štíhlými prsty držela plecháč s čajem, koukala do ohně a na bílém plátně šatů jí odlesky plamenů kreslily oranžové a zlaté šmouhy.

"Jseš ze Záhoří, žejo?" kývl jsem hlavou k blízké vesnici.

"Ne, támhle," ukázala rukou někam směrem na Černou Vodu nebo Neratov a zas se zahleděla do plamenů.

No jo. Je tu někde na chalupě, po večerech se nudí, tak se toulá po horách. Má odvahu ta holka. Ale mě by taky nebavilo každej večer sedět u televize nebo v lepším případě u knížky a zírat oknem do tmy. Řeči rodičů, večerní zprávy. To si umím představit. Jo, představit, vida, na něco jsem asi zapomněl.

"Bychom se mohli představit, hele, jak se jmenuješ? Já jsem Lukáš," natáhl jsem k ní ruku. Neřekla nic, jenom koukala někam skrze mě, za mě, dolů k řece a nebo kdoví kam.

Probouzení, miluji probouzení. Rosné vůně, mlhu, která se tiskne k řece a rozpouští ve slunci. Miluji sílu mízy v každé žilce. Mám ráda lidi. Nejkrásnější je, když se v náruči mých kořenů probouzejí lidé. Různí, ale všichni krásní. Nejhezčí bývají když jsou spolu dva, muž a žena. Spávají dlouho, propletené ruce. Až když je slunce vysoko, probouzí se v mém stínu a mají šťastné oči. Odchází pak dolů loukou, rozevlátá košile, sukně, tmavé či světlé vlasy a ve vlasech pár lipových květů.

Mám ráda rána. Mám je ráda, abych nemusela myslet na noci. Znám dobře ty výkřiky, ten horký dech. Divoká noční dotýkání. Znám je příliš dobře, hluboce mě rozdírají a vytahují na povrch hořkou chuť všech uplynulých věků.

Je krásné žít tak dlouho, že zrození ani smrt nelze časem Země uchopit, ale proč tohle? Za co? Bývala jsem paní pramenů, démonkou bažin, zlatou a černou vílou, bohyní Mogast, pila vodu i krev a zpívala u ohňů v hlubokých údolích. Ještě se necítím být starší než kdykoli dřív a znám všechny dávné písně. Proč mám místo hladivé kůže kůru a proč musím žít v těle lípy? Umím ještě svolat déšť i bouři, kdybych mohla jednou vykřiknout, poručím blesku aby mě srazil. Něco se přece musí stát. Chci být zase bohyní a vílou a nebo ještě lépe - člověkem. Chci žít, tančit a zpívat a tahle nehybnost mě děsí.

Dopoledne ještě mrholilo, ale chlapi z pily by snesli i horší nečas. Tady je to vždycky tak - za každý hezký den jeden deštivý a někdy to holt spadnout musí.

Vzhůru do stráně šli tři. Mládenec v červené kšiltovce, starší muž s plátěnou taškou přes rameno a podsaditý chlapík, který nesl motorovou pilu a neustále na ní něco prohlížel.

"Tak tenhle?" ukázal mladík na kmen stromu.

"Jo jo, Mirku, ten. To bude krásná práce." Usmál se nejstarší z trojice.

"To vaše pižlání možná, šéfe, ale kácení ne," vyjádřil se i třetí, zatímco si zapaloval cigaretu. "Nějakej debil zas nechal zreznout řetěz. Každej si tu motorovku půjčí domů, nechá ji válet kde mu vod ruky upadne a pak se diví, že je takhle zrasená. Co se mě tejče, já se vůbec divím že eště funguje. Příště ji někdo nechá přes noc ležet v Orlici nebo s ní bude řezat cihly."

Beze spěchu dokouřil, prudkým trhnutím pilu nastartoval a nasadil ke kmeni. Do vzduchu vylétl vějíř zlatých pilin.

Lípa se chvěla bolestí a nadějí. Bolestí, která otvírala hlubokou ránu jako touhu, jako první skutečný den. Den vysvobození, znovuzrození, den výkřiku a rozepjatých křídel. Tři muži u jejího kmene nevěděli nic o tom, co se odehrává pod šedavou kůrou. Ta, jež byla lípou, jim to neměla to za zlé.

Nad horami se sklánělo horké odpoledne. V květech tužebníků posedávaly včely a vzduch nad silnicí, unavený oceán žáru, zrcadlil alej jeřabin a bezmračné nebe.

"Dobrej, pane faráři! Šéf vzkazuje, že tu práci už má hotovou, tak že se na ni můžete přijít kouknout. Jinak přiveze ji až před tím... no..."

"Svátkem nanebevzetí Panny Marie," dokončil s úsměvem farář Šimonovský, odložil knížku na lavičku a přešel k plotu o který se opíral Mirek, pomocník z pily.

"Děkuju, Míro. A mistru Koutkovi vyřiď, že se stavím navečer. Kde ji má, doma nebo na pile?"

"No na pile, takhle velký věci vyřezává jedině na pile, to by se mu domů do tý prťavý dílničky nevešlo," osvětlil situaci Míra, odlepil se od plotu, na pozdrav ťukl dvěma prsty kamsi na kraj červené kšiltovky s nápisem Miami Dolphins a vykročil zpátky po silnici k Záhoří.

Chtěla jsem se vyprostit z mrtvého dřeva, ale nešlo to, pukání schnoucí kůry pálilo jak rozpraskané paty a ještě horší byla beznaděj. Myslela jsem na jarní rána, chlad a rosu a připadalo mi to vzdálené, jako bych to snad ani nikdy nezažila, jako vzpomínky někoho jiného.

A pak mě zastudilo řezbářské dláto. Chladný kov, přítmí zaprášené haly, vůně pilin. Ve světle lampy jsem viděla, jak svlékám všechno mrtvé dřevo a zůstávám jen já. Viděla jsem to už mnohokrát, sama jsem tančila mezi dřevěnými sochami bohyň na posvátných místech a věděla jsem, že se vracím k nim. Z hloubky letních nocí ke mně promlouvalo něco žhnoucího a vábivého.

Snad se ten muž styděl, snad nevěděl jak vypadám. Nechal mi na těle příliš mnoho dřeva, jen je rozvlnil do dlouhých záhybů a řasení. Nerozuměla jsem tomu. Bohyně vod nikdy nepotřebovaly šaty ani splývavé pláštíky, bez nich byly hezčí a svobodnější. Ale barvy, ty barvy jsem znala. Modrá je voda, bílý sníh a zlaté slunce, stejné když vládne nad létem i zimou.

Porozuměla jsem až později. Možná příliš pozdě. V neratovském kostele. Na zdobeném stolku, na krajkovém ubruse. A kolem tolik skloněných hlav: "Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné..."

Lidi, vzpamatujte se, víte vy ke komu se modlíte? U koho za vás můžu prosit? Dokážu hodně a hodně vím, ale to co ode mě čekáte, to není v mých silách.

Venku dozrávala nádherná srpnová neděle, v kostele i kolem něj spousty lidí a otevřenými dveřmi dovnitř vnášeli vůni lesů a rozpálených cest. Šepot Otčenášů a Zdrávas a šepot suchých trav. Když se sešeřilo, kostel náhle ztichl, světla zhasla a tmu čeřil jen červený bod věčné lampičky před oltářem. Zůstala jsem sama, možná na sto let, možná navždy, už jen modlitby a pusté noci uvnitř prochladlých zdí. Červené světýlko se v průvanu pohupovalo, po stěnách klouzaly stíny a bylo hluboké, děsivé ticho. Pak se ozval ten zvláštní zvuk. Nejdřív jen nezřetelný hluboký tón z výšek klenutého stropu, pak čísi hlas.

"Jdi sestřičko," řekl mírně, "jsi volná."

Jen tohle. Nic víc. A já cítila mízu, ne mízu, krev, cítila jsem jak se mi rozlévá celým tělem, jak pulzuje, teplá a živá. A rozpálená horečkou volnosti jsem běžela vstříc horám, květům, noci.

To ráno, když farář Šimonovský kráčel po schodech kostela, našel před vraty odhozený pár drobných kožených sandálů. Zvedl je a div je v údivu neupustil zpátky na zem. Byly vyřezané ze dřeva. Odemkl zámek, vešel do kostela a užasl toho rána po druhé.

Když o půl hodiny později seděl s řezbářem Petrem Koutkem na neratovské faře u horkého kafe, shodli se oba na jediném možném řešení.

"Podle mě je to zázrak, pane faráři," prohlásil mistr Koutek a znovu prohlížel sandálky a modře natřený dřevěný plášť, pokrčený tak, jako by ho právě někdo přehodil přes opěradlo kostelní lavice. "Kdyby prostě zmizela, vůbec bych se nedivil. Zamčeno, nezamčeno. Sochy a obrazy se kradou pořád a ti prevíti se dokážou dostat přes daleko lepší zámky než je ten kostelní. Popravdě řečeno," pokračoval v úvahách, "nejdřív jsem si myslel že je to nějaký vtip. Ale sotva. Ty barvy poznávám, ty jsou moje a i místo kde mi trochu ujelo dláto tady na tom plášti je a stejně alibisticky zamaskované v drobné pokrčení."

"A že by to z ní nějak..." nadnesl opatrně farář.

"Myslíte, jako že by to ten kdosi odsekal přímo ze sochy?" pochopil myšlenku mistr. "To je skoro nemožné. Z bot by nějak chodidla vydlabat šla, ale ten plášť, víte, ten není jen přehnutý, je úplně přeskládaný, jak kdybyste ho změnil v látku a potom zase na dřevo. Jinak by to takhle poohýbat nešlo a už vůbec ne bez poškození laku. A krom toho nevím kdo, nevím proč a nevím kdy by to vůbec dělal. Takže vidím jedinou možnost: zázrak."

Farář přikývl: "Nanebevzetí panny Marie."

"Bosé..." usmál se řezbář.

Na stole ležely lipové sandálky a plášť a čas kolem nich plynul v tichém zamyšlení.

Byla nádherná a neříkala nic, jenom koukala někam skrze mě, za mě, dolů k řece a nebo kdoví kam.

Byla jsem zase démonkou bažin a paní vod, rozuměla jsem pohledům muže přes plameny ohně i vábivému volání noci a tížila mě jen poslední vrstva bílého plátna, které jako mrtvé dřevo svíralo mé paže, tělo, štíhlé nohy. Teprve dnešní noc mě úplně vysvobodí z trouchnivějící kůry a pak vzlétnu, vzlétneme.

Barbora Wirnitzerová – Deneb

Kategorie Próza oldpsavců