Malaga (P)

Balím další cigaretu, už třetí za poslední půl hodinu. Ruce se mi tak klepou, že půlka tabáku končí na zemi. Nervózně olíznu papírek, zaroluji a s úlevou zapaluji. Jsem teprve na začátku celé cesty, ale už teď přemýšlím, jestli to náhodou neodpískat, nenasednout na první bus a nevyrazit domů. To co se stalo, to se nedá jen tak vysvětlit.

Před pár dny jsem se vypravil na svojí několikatýdenní pouť. Sám. Cestuji takhle rád, člověk má větší volnost, svobodu rozhodovat se co dál, dokonce si i myslím, že bez přítomnosti ostatních dokážu celkově vychutnávat okolí lépe. Toulám se světem už odmalička a zvláště pak poslední dobou trávím průměrně více nocí ve spacáku, než v posteli. Ten zážitek probudit se v ranní mlze, koupat se nahý v jezeře, trávit večery pozorováním praskajícího dřeva v ohni. To se nedá popsat.

Tentokrát je můj cíl trošku dál než obvykle. Proto jsem ani neinformoval rodiče o tom, kam jedu. Bude mi pětadvacet, sice ještě student a tak jsem hlavně z finančního hlediska na nich závislý, ale nemusí vědět všechno. A výprava do Maroka by jim jen nahnala strach. Již předtím jsem několikrát tábořil u moře a nechal se unášet západy slunce, které obarvují hladinu do nejrůznějších odstínů, usínal společně se šumícími vlnami a probouzel se s hlavou plnou písku, ale ještě nikdy ne v arabské zemi.

Mé náklady nesmí přesáhnout sto eur – s kterými bych rád vyžil minimálně ten měsíc. Proto je autostop jasná volba. Víte, na začátku to jde vždycky dobře. Člověk je oholený, čistě oblečený, pln očekávání ve tváři. Vlastně díky těmto aspektům není ani o čem psát. Ještě ten večer jsem byl na Německo-Francouzské hranici, kde jsem i strávil svou první noc – kde jinde, než v hotelu s milionem hvězd. Obloha byla tu noc tak jasná, že přímo vybízela k rozjímání. Přemýšlel jsem o všem. Hlavně o cestě. Kam jedu. Proč tam jedu. A hlavně kvůli komu tam jedu.

Slunce už dávno bylo nad obzorem, když se mé oči začaly rozlepovat. Snídani v trávě jsem doprovodil pár akordy na kytaru, která i přes moji absenci talentu, nesmí v žádném případě na žádné cestě chybět. Vychutnávajíc čerství vzduch kontroluji mapu – kolik jsem toho včera zvládl, jak moc se zadařilo a kam bych se chtěl dnes až dostat. Ještě před tím, než opustím louku, která mi poskytla útočiště, vytahuji liháč a ohřívám trochu vody. Jak by mohl začít skvělý den bez kávy a cigára.

Ani ne půl hodiny chůze a slyším dálnici, kde mě včera na odpočívadle vyhodil jeden kamioňák. Francie by měla být necelých padesát kilometrů západně, jsem na hlavním tranzitním proudu, dostat se odsud nebude vůbec problém. O tom ani trochu nepochybuji. Už cítím Frantíky a ten jejich vzduch. Nevím, jestli si to náhodou jen nenamlouvám, ale po čuchu dokážu rozeznat, v jaké zemi se nacházím.

Na odpočívadle odhazuji bágl a na kus kartonu napůl vyteklým fixem píši velké F. Ještě jsem ani nedozvýraznil poslední čárů a už v koutku oka zbystřuji, že se ke mně někdo blíží.

„Ahoj, kam jedeš. Já jsem Jolana,“ vyhrkla na mě křehká dívenka.

„Vidíš,“ ukazuji jí svoje písmeno, „já jsem Jirka.

„Irka? Odkud jsi, Irko?“ začínám Jolanu trochu víc prozkoumávat a již prvním pohledem zjišťuji, že se jedná také o stopařku.

„Z Čech, konkrétně z Plzně, jestli víš. Pivo a tak. A menuju se Jirka, s J na začátku, jasný?“

„Hele, Jirko,“ její akcent na první slabice, kdy si dávala pozor, aby mě ještě víc nezesměšnila, způsobil pravý opak, „nemáš cígo?“

„Tady máš, papírky i filtry jsou vevnitř,“ podávám jí zmačkaný sáček s tabákem.

„A nevadí, že nabídnu i kamarádkám?“

Kamarádkám, kolik jich tady vlastně je? Bágl putuje zpět na moje záda a já se jdu podívat, o kom to Jolana vlastně mluvila. Kousek na lavičce pak seděly dvě další buchty. Maria a ta druhá si nechala říkat Barca, prý podle Barcelony, města jejích snů.

Holky poděkovaly za cigarety a na oplátku vytáhly lahev vína. Ani já nechtěl zůstat pozadu a zašátral jsem po své placatce, která mě doprovází všude, jako můj nejvěrnější přítel. První lahev zmizela celkem rychle a slečny, na nic nečekajíc a popíjejíc můj rum, odšpuntovaly druhou. V jedenáct odpoledne jsme byli atrakcí pro každého, kdo zde zastavil načerpat trochu sil.

„Hele, a jak se vlastně chceš dostat do Maroka, není to nebezpečný?“ začaly se blíž zajímat.

„Asi přes Gibraltar. Jsem zvědavej, jestli se dá stopnout i loď,“ sám jsem se zasmál svému fórku, „nebo jestli to budu muset přeplavat.“

„Jirko, nechtěl bys jet kus s námi?“ Jolana vyřkla to, čeho jsem se nejvíc obával, „víš, my jedeme do Španělska a ve třech to jde docela na pytel. Kdybychom se mohly rozdělit, dvě a jedna z nás s tebou.“

V žádném případě parťáka nehledám. Ten co tu se mnou být měl, ten tu není a náhrada za něj prostě neexistuje. Ale můžete odmítnout takovou společnici? Zvláště po dvou sdílených flaškách? A navíc, s pěknou holkou se stopuje ještě lépe, než v jednom. A navíc se mnou přece nestráví celou cestu. I když s patřičným opovržením v mém nitru, s úsměvem na rtech jsem jejich nápad odkýval: „Už by to ale chtělo začít, tak vy dvě zůstaňte tady a zkuste ty, co přijedou, já s Jolanou jdu na konec, zkusit zastavit ty, co odjíždí.“

Plni energie a povzbudivých látek kolujících v naší krvi, vztyčili jsme naše palce směrem k nebesům. Neuplynulo ani deset minut a červené dodávka s německou espézetkou zastavuje. Ani mě moc nepřekvapilo, když z okýnka vykoukly holky co jsme poslali stopovat před nás a pobídly nás se posadit.

Ricco byl velmi zvláštní chlapík, spíš asi ještě klučina, jeho věk až tak dobře odhadnout nešel, každopádně již seděl za volantem a dělal nám řidiče. Jeho černá tvář naznačovala, že je odněkud hodně zdaleka, což se záhy, kdy prozradil místo svého narození Angoly, potvrdilo. Přesto strávil skoro celý život ve Skotsku a teď se rozhodl přivydělat trochu víc peněz, koupit v Německu nějaké větší auto a zkusit ho prodat v Maroku. V Maroku. V MAROKU!!! To není snad ani možné, jaké štěstí mám. Ještě v Německu stopnout někoho, kdo mě vezme přes celou Francii, Španělsko až do Maroka.

Cesta plynula opravdu rychle. Ricco byl rád, že se může s někým střídat o řízení, v Maroku nám dokonce nabídl ubytování u jeho známého, což přesvědčilo nakonec i holky, aby pokračovaly svoji cestu až tam. Takže náš nejnovější společný plán je Malaga, nechat se přepravit do Melilly, což je stále Španělské město, ale nuž na území Maroka a pak? Celej ten kousíček tý nejseverozápadnější Afriky je náš.

Po dvou dnech konečně v Malaze. Mezitím co Rocco jde zařídit palubní lístek a holky se jdou poohlídnout po možnostech sprchy, já si od místního prodejce vyprošuji trochu horké vody na zalití kávy. Když mu nastavuji svůj ešus (nikdy jsem nepatřil k dobrým trampům a plecháček mě minul vždy obloukem), slitoval se a krom vody přihodil i svůj plastový hrneček. A poté co nevěřícně zíral jak odšroubovávám zavařovačku s čímsi, co nazývám kafem, dal mi i tu kávu.

S cigaretou v puse a šálkem lahodného moku vychutnávám poslední chvíle v Evropě, když v tom uslyším hlas, hovoříc na mě v češtině, který mě totálně uzemnil.

„Ahoj Džorži, nemáš ještě jedno?“

Když jsem se otočil, překvapením jsem upustil svůj šálek s kávou: „Tady si ubal.“

„Hele, Džorži, nejezdi tam,“ pobízela mě postava, kterou jsem jasně poznal hned při prvním slově. Stále jsem však nedokázal uvěřit tomu, že to může být on.

„Jórge, já,“ nedokázal jsem vykoktat rozumné slovo, natož pak větu.

Jórge si mezitím zapálil: „Hele, Džorži, máš vlastně platnej pas? Ukaž.“ Jako v transu jsem vytáhl z ledvinky svůj cestovní pas a podal ho Jórgemu. Ten se na něj podíval, přetrhl ho napůl a povídá: „Nemáš, tak vidíš. Nemůžeš nikam ject.“ Otočil se a vyrazil v dál. Po pár metrech ještě hodil okem po mně a zakřičel: „Hele, Džorži, díky za cígo, ale Startky sou lepší.“

Pátá cigareta. Poslední. Další papírek už stejně nemám. Malagu ani Španělsko jsem ten den neopustil. Jak taky, s cestovním pasem, jehož jedna půlka ležela ledabyle v kapse, zatímco ta druhá zaměstnávala mé hravé prsty. Rocco a holky odjeli beze mne. Přesto že je Malaga více jak půlmilionové město, s přespáním na pláži jsem problém neměl. Ráno jsem pak měl možnost z první ruky sledovat záchranáře, jak při lodním neštěstí pomáhají zraněným a vytahují mrtvé. Jedna z obětí, kterou jsem zahlédl, byla Jolana, o dalších nic nevím.

Když mi bylo patnáct, zachránil jsem Jórgemu život tím, že jsem mu při epileptickém záchvatu včas zavolal sanitku a do té doby poskytl pomoc, kterou jsem měl nastudovanou. Slíbil, že mi to vrátí. Vrátil. Pět let po své smrti. Na výletě, který jsme měli podniknout společně.

Jiří Kostrba

kategorie Próza nad 23 let