Mikuláš (P)

(truchlivá historie zapsaná podle trampskejch legend a pověstí)

   Stalo se to dávno, pradávno. V těch dobách snad ještě nevandroval ani trampskej pradědek Grizzli z Utahu. Bylo to někdy na začátku prosince, na Brdech, v okolí Turnova.

   T.O. Písečná velryba – kamarádi Mozol a Clown a jejich věkovitej Šerif Hňup se zrovna vraceli z velkýho zimního. Mrzlo až to kroutilo palcem u nohy, fujavice fučela a sníh sněhal. Byla už skoro tma, když klucí objevili takovej malej seňárek, tak akorát pro tři trampy. Jak už to na Brdech bejvá, byl strategicky umístěnej daleko vode všech lesních cest, aby to hajnej neměl tak jednoduchý.

   „Tady se bude chalovat a hnípat,“ rozhodl moudře šerif. „Hnípat prosím, spacáky máme...“ protáhl teskně Mozol. „...ale v žebradlech je akorát průvan, šerife,“ doplnil ho pro přesnost Clown.

   Dopadlo to dobře. Pajda dal a šerif vobjevil aspoň malýho landšmejda z Hungárie. Patka chleba se taky našla a zapíjelo se to horkým čajem z jehličí, kterej byl dobrej jen tím, že hřál zmrzlý tělo. Posvátnej obřad týhle bídný večeře byl brzo u konce a tak se kluci vysoukali nahoru na seno.

   „Hygiena se odkládá na neurčito – nejspíš do jara, až bude teplejc,“ za souhlasnýho mručení pravil prorocky Clown. A tak osadní mejdlo přišlo zkrátka… No a pak se křandalo vo ničem a vo všem. Venku slota, že bys trampa nevyhnal (natožpak psa) a kamarádi blahořečili tomu šťastnýmu nábludu, kterej je doved až na teplej koutek v seníku. A bylo jim dobře, a bylo jim fajn, dokuď se Mozol neplácnul do čela: „Šmarjá, chlapí, dyk je dneska Mikuláš!“

   Clown s Mozolem by rád zavzpomínal na teplej městskej domov, na dárky a na všechno, co k tomu patří, ale šerif očividně zneklidněl. Byl to starej vlčák, kterýmu už tyhle civilizační zvyklosti byli cizí. Při slově Mikuláš se domníval, že se jedná o zátah! Dlouho a pracně mu osadníci vysvětlovali, že Mikuláš není nic nebezpečnýho, že je to prej dobrej starej děda, co chodí dávat dárky do punčoch, co si lidi pověsej za vokno. Nevěřil! Upokojil se teprv, když mu řekli, že chodí sám, netvrdí, že je v přesile a nosí splívavý a tudíž ke stíhání nevhodný úbor. Pro jistotu se Hňup ještě zeptal, co Mikuláš nosí na hlavě a má-li psa. Ujistili ho, že přilba s chocholem to není a psa Mikuláš nikdy neměl. Šerif se uklidnil. A rozjásal! „Pardi, když říkáte, že je to taková sláva, tak si myslim, že bychom z toho taky snad mohli něco mít, ne?!“ „A jak to chceš udělat, ty chytrej?“ zeptal se pochybovačně Mozol. „No, jak?! To je přece jasný!“ zadul hromovým hlasem Hňup, „dáme si fusekle za vokno!!!“ „To jsem zvědavej, kde ho na tomhle seňárku seženeš,“ rejpnul si Clown. Šerif se pohrdavě usmál. „Mikuláš neni blbec! Poznal jsem to podle popisu, kterej jste mi dali. Rozumí improvizaci! Fusekle pověsíme na smrček!“

   Osadníci odpověděli hurónským řevem. „Jasný! Hurá! Hňup je osadní genius! Hurá! Hurá!“ a podobně. No, smrad to byl, že tál sníh. Tejden nemytý nohy třech trempíků – to si ucpe nos i ten nejvotrlejší čuček. A pak šupity s ponožkama na smrček a zpátky do seníku.

   Venku byla metelice a mrzlo, ale seno hřálo a kamarádi pomaloučku usínali. A na dárky se těšili všichni, nejvíc šerif.

   Ráno, sotva se probudili, s radostným křikem vyběhli ke smrčku.

   Pak se zastavili a zmlkli.

   U smrčku, přímo pod prkenejma fuseklema, ležel Mikuláš.

   Úplně mrtvej…

Karel Vidimský – Cimbura a Pavel Stráník (Lufty)

1. místo v kategorii Próza pokročilých