Mizerná noc (P)

   Kapky deště klepou v banjovým rytmu do střechy přístřešku, já se radši vůbec nehejbám, abych nevystrčil nohy do mokra. Necejtím se zrovna nejlíp. Řek bych, že se vůbec necejtím nejlíp. Když je taková zatracená, mokrá noc, úplně prázdná a vylidněná, a je to skoro měsíc, co toho člověk nechal s jednou žábou, která byla vlastně docela fajn, je to mizerie.

   Vedle mě zařezává Dobe a kus dál ve stanu Janina s Markem a já jsem na ně trochu naštvanej, že to maj tak jednoduchý.

   Poslouchám, jak žblunkaj kapky, který padaj do potoka a je mi fakt mizerně.

   Vedle mě to zašustí, pak se vozve známej vrčivej zvuk votevíranýho zipu a Dobův hlas zní sakra drsně a chlapácky, když říká: „Dáme kouřovou, ne?“ Dobe je tady zrovna sólo. Podává mi balíček a já si beru Startku. Je celá provlhlá a sirky jsou nehořlavý, ale nakonec přece vystřelí plamínek a my si dáme prvního čouda.

   Jak mám rozepnutej spacák, abych moh kouřit, leze na mě zima. Tenhle starej kemp je vohromnej, když je teplo, ale jak začne pršet je všechno skrz naskrz. Dobe chvíli šátrá kolem sebe a pak mi něco strčí do ruky. Podle hmatu je to placatice a hádám, že je v ní rum. Cvaknu si a jak cejtím, jak mi teplo stejká do žaludku, slyším Dobeho patřičně chlapskej hlas: „Tak… Chlast máme, tabák máme; - tak co nám schází?“ Načež je mi zase líp.

   Pořád leje.

Vladimír Dudl

3. místo v kategorii Próza pokročilých