Modrý převis (P)

Vzbudilo mě štípání kouře v obličeji. Potichu se přesouvám k okraji skály. Dole pod převisem hoří oheň. Kolem něj sedí mlčky čtyři lidé. Takže konec spánku. Na hodinkách půl páté. Jakmile usnou, vyrazím.

Pomalu se rozednívá. Oheň dohořívá. Muži spí zachumláni do spacáků. Usárny a žracáky mají opřené o stromy, ale ne blízko u sebe. Hodila jsem do ohniště kamínek, pak druhý, třetí. Nikdo se ani nepohnul. Scházím dolů. Ten blonďák vypadá dobře, pomyslím si. Sáhnu do žracáku nejblíž u jeho hlavy a vytáhnu doklady a peněženku. Jarda, dokonce inženýr, hm. Jistě nějaký manažer, co přes týden v práci v rámci motivační vize firmy šikanuje své podřízené. Po chodbách pak se svými kolegy konverzuje výhradně anglicky. Jestli ti to za to stálo, lízt do lesa mezi slušný lidi, pomyslím si. Proč jsi raději nejel s manželkou a dětičkama stříbrným autem někam na výstavu amerických Santa Clausů.

Postupně jsem zrevidovala všechny žracáky. Obchůzka se dnes vydařila. Tak dobrou tržbu bych na konci listopadu nečekala. Letos budou štědré Vánoce. Neslyšně se vydávám po pěšince dolů. Tichou chůzi jsem odkoukala od zde pobývající zvěře. Po nějaké době pozorování života v lese není těžké naučit se tu pohybovat neslyšitelně a neviditelně.

Jdu k řece na přívoz. Všude kolem studený vzduch a ranní podzimní opar. Letošní listopad je suchý a ani nemrzne. Vpravo od cestičky vidím mezi stromy bezďáka Karla, jak větrá svoji zemljanku. I z dálky je na něm vidět, že to zase včera přehnal s krabicovým vínem. „ Tak co Karle, už ti doma začala topná sezóna?“ volám na něj a mávám. Jako odpověď na mě zařve nadávku a posílá mě někam.

Řeka je nádherná. Teď na podzim silně melancholická. V místech přístaviště je široká, plyne tiše a líně. Pokaždé, když čekám na přívoz, vychutnávám si zdejší atmosféru a říkám si, jestli bych vůbec mohla žít jinde. Vím, že nemohla.

Připlouvá přívoz. Přijel Venca. Je rozespalý a naštvaný, že musel vylézt z tepla maringotky na druhém břehu, kde tráví většinu pracovního času. Snažím se ho ukecat, aby mě svezl zadarmo. Nevím, proč se nechává tak dlouze přemlouvat. Nakonec svolí. Jako vždycky. Plavba po řece je kouzelná. A krátká. Nasaju poslední vteřiny zvláštního klidu plavby v mlze a vyskakuji na břeh dříve, než o něj přívoz narazí. Ohlédnu se na Vencu, ale ten dělá, že mě nevidí. Aspoň ho nemusím zdravit.

Je půl osmé, když odemykám dveře našeho bytu. Babička už je vzhůru a poslouchá rádio. „Ahoj babi“ zdravím a jdu do kuchyně dát jí pusu do bílých vlasů. „Ahoj děvenko, tak už doma z práce?“ odpovídá a pohladí mi ruku. Na stole s květovaným ubrusem před ní leží křížovky a stojí velký hrnek s kafem.

Jdu se osprchovat a převlékám se. „Mám jít něco koupit?“ ptám se, když se vracím do kuchyně. „Ano, to budeš moc hodná, napsala jsem ti to tady na lístek“ podává mi ze stolu připravený seznam. „A nechceš si nejdřív lehnout? Přece jen jsi po noční“ říká starostlivě babička. „Ne, babi, dnes byl klid a vyspala jsem se“.

Jdu do vesnice. Před samoobsluhou sedí na lavičce bezďák Karel a pobaveně se na mě dívá. Koukám, že dnešní den začal pro změnu pivem. „Almužničku, slečinko“ natahuje ke mně ruce. Dívá se mi zpříma do očí. Je to nekompromisní pohled. Čekal tu na mě. Čekal na držústné. Dávám mu dvě stovky a je mi jasné, že to nebude stačit. „Nemáte víc pro chudáčka žebráčka?“ posměšně téměř zpívá. Vytahuji z peněženky další tři stovky a podávám mu je.

„Děkuji mnohokrát“.

„Zadav se a ať ti přinesou smůlu“ ušklíbnu se

„Bez obav, dřív je proleju hrdlem, než mi stihnou něco přinést“.

Zastrkává si je do kapsičky promaštěné maskáčové bundy a dodává: „On tě tam nahoře jednou někdo chytne a budeš ráda, když to přežiješ“.

„Žiješ z toho taky, tak si ty kecy nech“ odpovídám a vstupuji do obchodu.

Přes den svítí sluníčko. Babička si po obědě vytáhne skoro dvacet let stará čísla časopisu Tramp a s nostalgií v nich listuje. Listy jsou již ohmatané a některé musela podlepit, aby se nerozpadly úplně. Zamyšleně kouká z okna. „Někdy bychom mohly přespat na Modrém převisu, kdybys chtěla“ obrací se ke mně. „Ano babi, moc ráda. Můžeme hned některý pátek, když nepůjdu na brigádu“.

Babička bývala velká trampka. Do naší vesnice přišla hned po válce jako malá holka s rodiči z Prahy. V pohraničí tehdy probíhal nábor lidí do zemědělství. Nabízeli jim tu k bydlení pěkné prázdné domy po Němcích, kteří museli do odsunu. Už jako velmi mladá začala jezdit s místními kluky na vandry do okolních lesů. Když byli starší, založili si osadu a okruh jejich trampování se postupně rozšiřoval. Potlachoviště měli v lesích nad vesnicí v místě, kterému se říká od dob první republiky Modrý převis a podle něj nazvali i svou osadu. Časem tu začali pořádat i vyhlášené potlachy, na které se sjížděli trampové z celé republiky.

Když dospěli, začali se ženit a vdávat, narodila se jim trampčata a na vandry přestal být čas. Každý si hleděl své existence a zájmů své rodiny. Babička se vdala za trampa, toulavou duši, kterého potkala na jednom potlachu na Modrém převisu. Po narození druhého potomka odjel dědeček na vandr a už se nevrátil. Nikdy víc se neviděli. A nikdy se nerozvedli.

Když děti povyrostly, osada se dala znovu dohromady a Modropřevisáci zase začali jezdit pravidelně na vandry. Nejdříve se svými dětmi, později vnoučaty. Tak jsem se dostala k vandrům i já. Na dětství ve znamení woodcraft nikdy nezapomenu. K Modrému převisu mám silný vztah dodnes. Na vandry už moc nejezdím, není s kým. Všichni se odstěhovali do města a dělají kariéru na úřednických místech a po bankách. Občas chodím nahoru do lesů v pátek přespávat a babičce říkám, že mám brigádu, aby se o mě nebála.

Jednou za měsíc je u nás ve vsi country bál. Babička se oblékne do džínů, kostkované košile a kožené vesty s třásněni, na hlavu nasadí kovbojský klobouk a vyrazíme. Stejně i dnes večer. V hospodě je už plno lidí, ale nemusíme spěchat, stůl máme zamluvený, jako všichni pravidelní účastníci zábavy. Sedáme si. Rozhlédnu se po hospodě a zdravím se se známými. Stejně tak babička. Vedle nás u stolu sedí nějací trampové. Po chvíli poznávám známé tváře z dnešního rána na Modrého převisu. Stočím pohled jinam a objednávám si pivo. Vrtá mi hlavou, co tu dělají, vždyť jim zbylo akorát tak na vlak a možná jednu porci tlačenky s cibulí k večeři. Asi měli ještě finanční rezervy ukryté v ponožkách.

Večer se pěkně rozjel, obě se s babičkou dobře bavíme. Babička jde z kola do kola, má mnoho obdivovatelů nejen mezi místními muži. Já moc netancuji,, spíš jen aby se neřeklo, stačí mi tu být. Usrkávám pivo. Najednou ke mně přijde tanečník v maskáčích od vedlejšího stolu. Inženýr Jarda. Zve mě k tanci. Nejdříve mu chci říct, že s trampy netančím. Pak mě ale upoutá jeho hluboký modrý pohled, kterého jsem si ráno, když spal, nemohla všimnout. Svolím a jdu tančit. Vedeme běžné řeči. Říkám mu, že sem chodím spíš jako doprovod mé staré vetché babičky a ukazuji na ni ve chvíli, kdy to na parketu roztáčí s o 30 let mladších sousedem. Jarda se jen chápavě usměje. Když hudba dohraje, pozve mě na panáka k výčepu. Jdu. Moc neposlouchám, o čem mluví a když se zeptá, jestli jezdím na vandry, řeknu že ne. „Spaní někde v pangejtu u cesty není pro mě“ slyším se odpovídat. Během večera si k nám s dovolením babičky přisedne. Dozvídáme se, že je svobodný a pracuje v jednom neznámém nakladatelství. Do lesa prý jezdí pro inspiraci. S babičkou se tomu oba smějí. Začíná mi být trapně.

Zábava končí a Jarda nás chce doprovodit domů. Říkám mu, že to není zapotřebí. Vidí, že mi jeho snažení vadí, proto se rozloučí a čeká, až zajdeme za roh.

Ráno zjišťuji, že jsem někde ztratila naušnici. Byla modrá jako barva převisu ve světle letního zapadající slunce. Škoda. Vypravuji se do města. Za včerejší tržbu jdu nakoupit dárky. Před domem stojí Jarda. Začíná mě bolet žaludek. Snad ten zmetek Karel nežvanil, napadne mě. Dělám, že Jardu nevidím a spěchám na vlak. Pozdraví mě a když neodpovídám, pozdraví znovu a hlasitěji. Polohlasně odpovím a pokračuji se skloněnou hlavou. Skoro mě dobíhá a říká, že je dnes hezky na procházku lesem, třeba k Modrému převisu. Málem omdlím. Abych se ho zbavila, odpovídám mu, že v lese musí být teď hnusně a mokro a zima a že se raději procházím dlouhé hodiny po obchodních centrech plných lidí. Nejlépe ve velkých městech. Zastaví se a zašeptá: „Můžu jít s tebou?“ Chci jít dál, ale zastavuji se. Ohlédnu se a z nepochopitelného důvodu přikyvuji. Z jeho modrých očí se mi podlamují kolena. Mají stejnou barvu jako převis ve světle letního zapadajícího slunce.

Sedím v kuchyni u stolu a prohlížím si stará čísla časopisu Tramp s podlepenými stránkami. Je to památka po babičce, kterou jsme před pěti lety pochovali v úctyhodném věku. Jedno letní odpoledne se šla projít k Modrému převisu a už se nevrátila. Našli ji tam sedící u ohniště v dřevěném tábornickém křesílku. Vypadalo to, že spí. Usmívala se.

Venku svítí sluníčko. Teď na podzim už nemá šanci zahřát, tak aspoň dělá lidem radost. Je sobotní odpoledne. Večer jdeme na country bál. V místní restauraci máme objednaný velký stůl. Dnes s námi půjdou i naše děti. Slavíme s Jardou třicáté výročí seznámení.

„Nepůjdeme se projít k Modrému převisu?“ ptá se manžel. „Ještě než půjdeme na taneček“. Nechce se mi, ale přikyvuji. Posledních třicet let jsme tam prožili mnohé krásné společné chvíle. Měli jsme tam i svatbu. Za svědka mi šel tehdy bezďák Karel, dnes úspěšný obchodník s mysliveckými potřebami. Naše děti své první noci pod hvězdami prožívaly s námi právě tam. A také první vandry bez nás.

Když jsme s Jardou dorazili pod převis, začaly se mi vracet vzpomínky na uplynulé roky. Posadili jsme se na svá místa na lavičce z klády a tiše sdíleli okolní krásu. Najednou Jarda přede mnou poklekl a podal mi malou krabičku. Překvapeně ji otvírám. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. V krabičce vidím po třiceti letech svou ztracenou naušnici. Tu s kamenem modré barvy převisu ve světle zapadajícího letního slunce. „Tys to celou dobu věděl?“ vykoktám po chvíli a čekám co bude. Jarda a jeho kamarádi byli poslední, koho jsem v životě okradla. Dlouhé roky jsem sbírala odvahu přiznat se mu. Nikdy jsem to ale neudělala a časem jsem si řekla, že je lepší nevracet se k tomu, když už to takhle dopadlo. „Věděl“. Napadá mě bezcharakterní sketa Karel. „Ne, to bys mu křivdila“ usmívá se Jarda. „ To ráno jsem nespal a pozoroval tě, jak nás okrádáš. Ale nemohl jsem z tebe spustit oči a byl jsem si jistý, jako nikdy předtím, že jsem potkal tu pravou. S klukama jsme se večer chystali k vám do vesnice na zábavu. Když ale zjistili, že nás někdo okradl, chtěli jet domů. Dlouho jsem je přemlouval, aby zůstali, že si přece nenecháme zkazit vandr. Taky jsem za ně tehdy platil všechno z peněz, na které jsi nepřišla. Musel jsem tě najít. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Jen naší babičce. Pověděla mi tehdy, že už dlouho ví, že Modrý převis je místem setkávání osudem spoutaných toulavých duší. Vždycky věřila, že nám to spolu vyjde. A vidíš, měla pravdu“.

V noci, když skončil country bál, jsme se vydali na Modrý převis. Dohodli jsme se během večera při tanci. Přívoz už nejezdil. V maringotce se svítilo. Zaťukali jsme. Otevřel nám Venca. Dnes už je v důchodu a na přívoze si přivydělává. Rád převáží lidi po řece a tráví zde veškerý volný čas. Ochotně nás převezl na druhý břeh a popřál nám krásnou noc. Nechtěl zaplatit, prý to máme od něj jako dárek k výročí. Podzimní inverze jako zázrakem zmizela. Byla nezvykle jasná noc a obloha bez mráčku. Cestou nahoru nám pod nohy svítily hvězdy a měsíc.

Pod převisem zapalujeme oheň, usedáme na svá obvyklá místa a vychutnáváme spolu zdejší atmosféru. Vzpomínáme na babičku, kamarády, chvíle s dětmi. V duchu zdravím všechny přítomné toulavé duše, které se tu usídlily a nechce se jim odsud. Stejně jako se jednou nebude chtít nám. Měsíc je v úplňku a poprvé v životě vidím, že i v jeho chladném svitu za tmavé noci je vidět modré zabarvení převisu.

Děkuji ti osude, děkuji ti Modrý převise.

Daniela Růžková – Čarodějka

Kategorie Próza