Na odstřel (P)

Nápad Munyho přečkat zimu v jeskyni neměl žádnou chybu. Na podzim už jenom stačilo pokácet pár soušek, přepažit jimi vchod do jeskyně a opatřit ho vchodovými dvířky. Vyrobit uvnitř pár ohrádek na spaní a vystlat je hromadou listí už byla úplná hračka. Zato se dřevem na topení jsme si docela mákli. I když, podle mýho skromnýho odhadu, nám tak dřevo mohlo vydržet nejen na jednu zimu, ale klidně na dvě. Z bilancování našeho společného štěstí mě vytrhl Mozek tím, že do ohně přihodil pár polínek. „Úplná pohádka, nemyslíš?“ Kývnul jsem. Ono se ani nic jinýho nedalo. Kousek ode mne se před klukama vytahoval Car svými zásluhami na tom pohodlíčku. Zrovna on, kterej by měl raději držet hubu. Makal tady jenom jeden vandr a se svejma tuleníma ručičkama toho zrovna moc neudělal. Prsty levé ruky jsem si přejel mozoly na té pravé a obráceně. Ostatní kluci, i když věděli svoje, mlčeli. Někdy mi tahle falešná kamarádská solidarita připadá jako pěknej hnus. Jenže na druhou stranu se v  každé partě, nejenom té trampské, najde nějakej takovej Car, co všechno zmákne jenom hubou. Už to vypadalo, že Car bude v těch svých záslužných kecech pokračovat až do neděle, když se ozval Mozek: „Nemohl bys být už konečně zticha, ty náš úderníku?“ Jenže proti takovým slovním útokům byl Car perfektně naimpregnovanej. Pohotově se rozkecal o ženských. Mimochodem - tady byl Car úderník ještě větší, i když ho nikdo a nikdy s žádnou ženskou neviděl. Tomu se ani nedivím. Která by taky chtěla tuleně. Nabídnul jsem klukům cigarety. Cara jsem schválně vynechal.

„A já jsem vosk?“ zeptal se dotčeně.

„Proč bys měl být? Jenom jsem si myslel, že skrz to svý věčný kecání nemáš na cigaretu ani čas. A stejně mi pro tebe ani žádná nezbyla.“ Na důkaz toho jsem zmačkal cigaretovou krabičku v dlani a hodil ji do ohně. Jenže ten ji jako naschvál žárem rozšklebil, aby všichni viděli, že zbyla.

„Nakonec jezdit se dá i jinam,“ řekl jsem do toho, už nějakou chvíli trvajícího, ticha. Nikdo z kluků na to neřekl ani slovo. Nahodil jsem usárnu a vyšel pomalu z jeskyně. Zastaví mě? Nezastaví? Druhá možnost byla ta správná.

U potoka mě dohonil Mozek. Na pravém rameni mu visela halabala sbalená usárna.

„Hele brácho, copak nevíš jaká bude dneska v noci kosa?“

Určitě v pátek sledoval předpověď počasí jako já. Kývnul jsem. Jakmile jsme se dostali na silnici, začalo to docela pěkně klouzat.

xxxxxxxxxxxxxx

Část cesty na nádraží mi Mozek tloukl klíny do hlavy, abych pochopil, že tam, kam pojedeme, je hotovej ráj na zemi.

„Takovej úžasnej seník, plnej toho nejvoňavějšího sena, ve kterým usneš jako když tě do vody hodí, jsi ještě nikdy neviděl,“ básnil nadšeně.

„Jo a kolem něho navečer ve sněhu tančí úplně nahý lesní víly,“ začal jsem si z toho jeho nadšení utahovat.

„Jaký lesní víly? Kdybys viděl místní holky, mluvil bys úplně jinak,“ pokračoval v přesvědčování.

„Třeba maďarsky?“ Musel jsem se pochválit. Utahování mi šlo docela dobře.

„Ze všeho nejdůležitější je to, že hajnej je náš člověk a zbytečně neotravuje.“

„A vypadá alespoň jako Krakonoš?“

„Jakej Krakonoš?“

„No, přece takovej ten večerníčkovej pán hor s plnovousem a fajfkou v hubě, kterej nám v případě nouze pomůže proti vrchnosti.“

„Proč se já blbec vůbec snažím?“

„Přece proto, že jsem tvůj kamarád. Nebo snad ne?“

xxxxxxxxxxxx

Za okny vytopeného motoráku, mířícího do Mozkova ráje, celou cestu řádila sněhová bouře. Vystoupit z něho mohl jenom opravdovej šílenec. A my byli hned dva. Asi tušíte, jak jsem v tu chvíli záviděl průvodčímu, který odpískal odjezd a naskočil zpátky do tepla motoráku.

xxxxxxxxxxxxx

Vesnická hospůdka byla pro nás dva záchranným kruhem hozeným tonoucím. Čekal bych, že v takovéhle sibérii v ní bude narváno. Skutečnost však byla jiná. U výčepu za stolem seděl nad rozpitým půllitrem a několika prázdnýma štamprlatama hajnej v huberťáku a s kloboukem na hlavě. Přes opěradlo židle mu na řemenu visela zlomená flinta. Naproti němu usrkával pivo hospodskej. Pane jo. Nuda daleko horší než v Brně. Sundali jsme ze zad usárny, svlékli maskáčový bundy, pověsili je na věšák a obsadili stůl hnedka vedle.

„Pánové si budou přát?“ zeptal se hospodskej, aniž by se zvednul od stolu za kterým seděl.

„Uděláte nám grog?“ zeptal jsem se.

„Od čeho jinýho bych asi tady tak byl?“ ozval se dotčeně a nahnul si z půllitru.

Mozek pokrčil rameny a přejel očima okolní prázdné stoly „Neřádí tady náhodou mor?“

„Něco daleko horšího. Zájezd do Třebechovic na betlém. Jenže znáte to, i kdyby zájezd nebyl, před vánocema je tady vždycky tak plno.“ Smysl pro humor hospodskej v žádným případě nepostrádal.

„A něco k jídlu ….?“

„Máte štěstí. Byla by tam domácí roštěná s knedlíkem. Manželka, ještě než odjela na zájezd, mi navařila na dva dny dopředu. Sami ale musíte uznat, že roštěná dneska k obědu a večeři a zítra zase k obědu, to je i na jednoho hospodskýho trochu moc.“

„Odkud vás sem čerti přiváli?“ probral se, do té doby mlčící, hajnej.

„Jací čerti? Přijeli jsme k vám na kolech. Samozřejmě na těch horskejch. Na jinejch by se to v té vánici ani nedalo,“ snažil se Mozek všechno obrátit v žert.

„Tak na těch kolech můžete zase fofrem odjet zpátky. Nikdo tady na vás není ani trošku zvědavej,“ znovu zaútočil hajnej.

To už bylo i na mě moc: „ Jinde nás občané v čele se starostou vítají chlebem a solí a u vás nic. Nebude to náhodou tím, že ti pohostinní odjeli do Třebechovic?“

Hajnej zrudnul v obličeji jako krocan, prudce se zvednul i s tím nedopitým půllitrem v pravé ruce a napřáhnul se. Zbytek piva přitom vychrstl za výčep.

„Ze mě si tady nikdo nebude dělat prdel!“ zařval vztekle.

„A my si mysleli, že si z nás děláte to stejný vy,“ automaticky zareagoval Mozek.

„Neblbni Josef, sklo je drahý,“ zachránil situaci hospodskej, kterej k Josefovi přiskočil a vykroutil mu půllitr z ruky. Nebýt toho, vzápětí jsem mohl být synem smrti.

Jenže hajnýho vztek jen tak neopustil: „Ukažte se mi v lese a odstřelím vás jako škodnou!“ Z kapsy huberťáku vylovil dvě stokoruny a hodil je na stůl. Potom z opěradla židle sebral flintu a vrávoravým krokem vypadnul z hospody.

Strčil jsem do Mozka loktem: „Tak tohle má být ten náš člověk, kterej zbytečně neotravuje? “ Jenže ten se místo na mne obrátil na hospodskýho: „Hádám, že hajnej by nás dva viděl nejraději vycpaný? Nebo se pletu?“

Hospodskej s odpovědí váhal.

Jenže Mozek ho dlouho váhat nenechal: „Pane hospodo, přece vás nebudeme prosit na kolenou!“

„No, že by se mi to nelíbilo, to se nedá říct. Ale hajnýmu se nesmíte divit. V létě mu zdrhla ženská s nějakým trampem. Od té doby pije jako duha a na trampy je alergickej asi tak, jako já na zahradní jahody. Být váma, nebral bych jeho varování na lehkou váhu a lesu bych se raději velkým obloukem vyhnul. Řekněte sami, není ten život někdy na posrání?“ Hospodskej vypnul sotva na vteřinu. „ Já tady jenom furt kecám a vy jste si objednali. Takže dvakrát grog a dvakrát domácí roštěná s knedlíkem,“ potvrdil si sám pro sebe objednávku a zmizel za kytičkovaným závěsem. Usárny a maskáče na věšáku začaly tát. My dva taky. Chtělo by to hadru na podlahu. Možná i dvě.

xxxxxxxxxxxxx

Ze seníku jsem lezl jako kdybych měl odvandrovanou padesátku. Mozek, jak jsem ho pozoroval, na tom nebyl o moc líp. Páteční předpověď počasí se stoprocentně potvrdila.

„Bráško, nebudeš mi to asi věřit, ale celou noc jsem nezahmouřil ani oka. Pořád se sem dobývaly nějaký cizí holky. Nechtěl jsem tě budit, protože jsi v tom voňavým seně spal, jako když tě do vody hodí. Tak jsem jim natvrdo řekl, ať si jdou mrznout někam jinam. Z toho věčnýho běhání vůbec necítím nohy.“

Mozek zapnul mozkovnu: „ Taky je necítím. Jenže na rozdíl od tebe to beru sportovně. Ve filmu pro pamětníky o válečném letci Meresjevovi jsem viděl, že když ho sestřelili, tak je taky necítil. Co myslíš, že s tím dělal? Plazil se. Vždyť my dva se můžeme opičit po něm.“

„Jenže to byl sovětský člověk! Nepřišel nakonec o ty nohy, nebo to byla jiná hororová pohádka?“

„Nebyla. Ale víš jak se bez nich, na těch náhradních, naučil parádně tancovat! To bychom mu zrovna my dva, taneční dřeva, mohli závidět.“

„V žádným případě bych nechtěl hajnýmu udělat radost tím, že mu tady dobrovolně po pár metrech plazení postupně zmrznu celej.“

„Máš pravdu, takhle by to měl s náma pěkně bez práce. Jenže bez té nejsou co?“

„Houby?“

„Na lesárně do mě hustí něco úplně jinýho.“

„ Kecají. Však to poznáš sám, jen co z ní vypadneš.“

„Jo, když už jsi vzpomněl na školu, tak ještě než jsem včera vypadl z jeskyně, řekl jsem klukům, že zrovna tady potřebuju odlít pár zvířecích stop na zápočet.“

„No a co? Kdo z nich se asi dozví, žes jim kecal, když jim o tom neřeknem?“

„Asi nikdo. Jenže já bych ti měl takovej blbej pocit….“

„Prosím tě, vykašli se na pocity,“ skočil jsem mu do řeči.

„…. hlavně sám před sebou.“

Málem by mě tím útokem na city dostal. Jenže vzdát se jen tak bez boje nebyl můj styl. V rukávu jsem nahmatal zašitý trumfový eso. Bylo na čase ho vytáhnout.

„A nechceš mi náhodou ty chytrouši říct, kde bysme tady, uprostřed lesa,“ mávnul jsem roztaženýma rukama kolem sebe jako herec na divadle, „splašili sádru?“

Vtom mi to docvaklo.

„U hajnýho???? To přece nemůžeš myslet ani trochu vážně?“

„Proč ne? Nebo si snad myslíš, že bychom v té naší pohádkové jeskyňce vůbec kdy mohli zažít takové dobrodružství? “

„Co když tam třeba přiletí sedmihlavý drak a my dva u toho zrovna budeme chybět?“

„Toho bych se vůbec nebál. Vsadím se s tebou o co chceš, že místo draka přiletí nějakej ochránce a klukům jeskyňku na zimu určitě nezkolauduje.“

Najednou z ničeho nic Mozkovi přeskočilo. Začal kolem mě křepčit a přitom ze sebe vyrážel skřeky, které si nezadaly se skřeky Komančů v období, kdy se chystali vyrazit na válečnou stezku. Byl vážně nejvyšší čas se připravit.

xxxxxxxxxxxxxxx

Hned poté, co plechová cedule se zákazem rozdělávání ohně a kouření v lese nenávratně zmizela pod Mozkovým maskáčem, jsem si zapálil možná svoji poslední cigaretu.

„Pro jistotu jsem se ještě vycpal novinama. Myslíš, že deset vrstev bude stačit?“ poplácával se Mozek docela nejistě po hrudníku. Pokrčil jsem rameny. Trojitá vrstva théráku, kterou jsem měl zastrčenou pod maskáčem já, mi nejspíš bude asi taky prd platná. Na cestu do hájovny to chtělo minimálně neprůstřelný vesty.Vyrazili jsme.

xxxxxxxxxxxxxxxx

Závěrem by možná někdo z vás rád podotknul, že já s Mozkem bysme si v tu chvíli nejspíš zasloužili papíry na hlavu. Klidně mu dám za pravdu. Na naši obranu můžu říct jenom toto : Jenže my tu sádru fakt nutně potřebovali. Alespoň jeden pytlík!!!

Miroslav Novák – Kazatel

kategorie Próza oldpsavců