Návrat do zátoky (P)

   Zátoka mezi skalami se naplnila ranním sluncem, stín na slunečních hodinách začínal hladit sedmou příčku a křepčivý život v džungli se začal probouzet. Nad mořskou hladinou se zvedl lehký vítr a kokosové palmy začaly zdravit jediného obyvatele na tomto kousku pevné půdy v Tichém oceánu.

   Vyšel z chatrče postavené ze dřeva a palmového listí, oděn v kozí kůži. Jako každý den ráno vedla jeho první cesta ke kalendáři. Když zaznamenal další zářez do suchého stromu, netušil, že tento den bude pro něj významnější, než ty ostatní. Jako obvykle šel podojit kozu a začal snídat na sluncem vyhřátém útesu. Opět ho přepadla chvíle, kdy se dostavil stesk a touha po domově. „Jak to asi teď vypadá doma, přátelé by mě už určitě nepoznali. Už čtrnáct let trávím tady na ostrově, táhne mně na čtyřicítku a vypadám aspoň na šedesát. Asi bude nucen strávit zbytek života v tomhle zapomenutém koutě.“ Sklonil hlavu do dlaní a zahleděl se na obzor. Ovšem to, co uviděl ho natolik vzrušilo, že vyskočil a začal šplhat nahoru na útes. Ve vzdálenosti asi čtyř kilometrů plula kolem jeho ostrova loď. První, co uviděl za celých čtrnáct let. Začal rozdělávat na útesu oheň a hlasitě křičet: „To by v tom byl čert, aby jediná loď, která tady za čtrnáct let propluje mě nezachránila.“ Až se sám podivil svému hlasitému projevu, protože nahlas mluvil jen při dojení, když nadával koze. Oheň se rozhořel, přihodil do něj náruč trávy a začal stoupat hustý dým… Pak začal skákat, mával rukama a křičel směrem k lodi. A opravdu se loď po chvíli znatelně otočila a namířila přímo k ostrovu. Od lodi se oddělil člun a blížil se k pobřeží. „Frede, uvidíš lidi, popluješ odtud, uvidíš město,“ křičel a sestupoval z útesu. „Už ti nebude odpovídat jen šustění palem a vřeštění papoušků, teď ti odpoví skutečnej člověk.“

Rychlým během se blížil k zátoce, kam právě vplouval člun se čtyřmi pasažéry. Vítal je člověk, věkem čtyřicetiletý muž, avšak chováním dítě. Skákal, objímal je a táhl do své chatrče, kde je začal hostit ovocem, zvěřinou, vodou a tabákem.

Večer se na ostrově rozhořel oheň na rozlučku. Bylo dohodnuto, že válečná loď, která přistála u ostrova, vezme Freda druhý den ráno do vlasti. Námořníci seděli kolem ohně a Fred vykládal o čtrnácti letech na ostrově. Potom byla řada na námořnících a veselá Fredova tvář se zachmuřila, když uslyšel, že ve světě zuří válka. Druhý den ráno učinil Fred jednoduché přípravy na cestu. Vzal si s sebou na památku oblek z kozí kůže a vyplul na válečné lodi sice do vlasti, ale přece jen do neznáma.

Po několika hodinách plavby se začal Fred dovídat podrobnosti okolo událostí za posledních čtrnáct let. Pozoroval, že i život na lodi je jiný, než znal. Těžko mu šlo dohromady to, co znal z doby před čtrnácti lety s tím, co viděl teď. Již po dvou dnech zjistil, že lidé na lodi, jeho krajané se od sebe moc neliší. Jejich chování jednoho k druhému bylo chladné a odměřené a byli ochotni se bavit jen o prošlých bitvách. Ve starších novinách, které na lodi byly se Fred dočetl něco podobného, co dva dny četl z tváří námořníků. Ale novinové zprávy byly o moc hroznější, než vztahy v úzkém kruhu na lodi.

Byl třetí den večer a Fred vzpomínal na svou radost, když opouštěl ostrov, přemýšlel nad zklamáním, které mu přinesly poslední tři dny. Fredovi se honily hlavou myšlenky a zatím nastávala tmavá srpnová noc. Druhý den ráno vzbudil všechny výkřik: „Muž přes palubu.“ Později byla kapitánovi oznámena ztráta jednoho záchranného člunu. Avšak kapitán si již nemohl dovolit další zdržení a musel plout za svým válečným posláním.

Na zátoku mezi skalami dopadalo ranní slunce, stín na slunečních hodinách hladil sedmou příčku a s korunami palem si pohrával lehký větřík. K pobřeží dorazil člun a vystoupila z něj podivná postava. Asi čtyřicetiletý muž v oděvu z kozích kůží. Rozhlédl se po pobřeží a klidným krokem došel ke starému uschlému stromu, do kterého udělal nožem osm zameškaných zářezů.

Oldřich Růžička

3. místo v kategorii Próza začátečníků