Návrat (P)

   Už jsou to skoro dva roky, co jsem řekl naposledy ahoj a zalomil palec kamarádům. Jak sebou vláček trhnul a krajina začala ubíhat dozadu, byl jsem v tom zase až po uši. Máslíčko právě doladil kytaru Bessynu, která s náma prošla snad všechny vandry a vypadala podle toho. Zpíváme, koukám z okna a připadá mi, jako bych se z posledního vandru vrátil před tejdnem. „Tak Rosol deme,“ procitám ze snění a vystupujem. Dědek Zdražilů už zase nadává, že s tou dráhou sekne. Nadával vodjakživa, ale svoji červenou staniční čepici by nevyměnil za nic na světě. Známá cesta, jedna z těch mála neznačenejch pro tůristy, nám rozevřela svou náruč a na mě dejchlo zase to Něco, co rozebralo mou dušičku jako mozajku na drobný kamínky, který jsem skoro dva roky lepil do obrazů vzpomínek. A co teprve, když jsme v kempu. Kluci koukaj, jak se tvářím a já je ani nemohu poslat k čertu, protože mě něco přiškrtilo jemně slůvka v krku. Radši se otáčím k táborovému kruhu. Za sedačkama kus kůlu, kterej nám tam nějakej dobrodinec zanechal po totému, jež nyní asi hyzdí někde jeho panský sídlo, ale který jsme tam pro vzpomínku nechali. Očima jedu vzhůru a na pahýlu opět vyrůstají figurky, které pan Někdo z  paměti nemůže odříznout. Ty dva roky jsem se právě těmi vzpomínkami, které člověku už nikdo nikdy nemůže ukrást, držel nad vodou. Vždycky jsem věřil, že se sem zase jednou podívám, nakonec to všechno zařídili kluci. Přicházejí postupně další kamarádi, z lesa zní pokřik spřátelené osady Večerní hvězda, podáváme si ruce a pomalu, ale jistě se blíží večer. Šerif Čára mi podává faguli: „Vymysli si Rosol nějakou slavnostní řeč, ten táborák je totiž na počest tvýho návratu.“ Pak mi jí zapaluje a přistrkuje můj invalidní vozík blíž k ohništi, abych tam dosáhl. Zase mě něco škrtí, pak ze sebe dostanu „kamarádi, díky“ a pak klidně brečím, i když vítr žene kouř opačným směrem a zpíváme Vlajku a všechno je zas jako dřív…

Petr Bratský

3. místo v kategorii Próza začátečníků