.jpg?ph=7628832d1c)
Vystoupil jsem z autobusu a pomalu vyrazil směr les. Šel jsem po cestě, bylo parný léto a já se šíleně těšil, že se za pár hodin konečně budu moct vykoupat v jezírku. A právě tady na cestě se ke mně připojil. Nepozdravil. Možná jen tak neviditelně kývl hlavou a usmál se očima. Vypadalo to, jako by mi chtěl něco vyprávět, ale mlčel.
Šli jsme dál, potichu, a já uvažoval, co je vlastně zač. Nějakej tulák? »Hlavně abych od něj nedostal blechy,« napadlo mě. Otočil jsem se a prohlížel si ho. Byl to dlouhán se skoro komicky krátkejma nohama, ale ve tváři měl krásnej úsměv a v očích jiskřičky. Ne, ten teda blechy určitě mít nebude.
Pokračovali jsme v cestě, beze slov. Vzduch voněl rozpáleným lesem, na květech bzučeli čmeláci, větřík mírně povíval, prostě taková pohoda, klid a ticho... Mezi námi bylo to ticho už nějak moc dlouho. Nejsem zvyklej mlčet. Asi z něj zkusím něco vytáhnout.
»Tak co, taky na vandr?«
Usmál se na mě a neřekl nic.
»Kdo tě učil balit si...,« zarazil jsem se, protože jsem chtěl říct »usárnu«, ale uvědomil jsem si, že žádnou nemá. Na vandr bez věcí? No co, třeba už má věci na kempu.
»Odkud jsi?«
Odpověděl mi opět jen pohledem.
Začínal mě dost štvát. Takovej nudej společník, to jsem to zase jednou trefil. Třeba je němej... Znovu jsem si ho prohlédl. Kdepak, němej určitě není. Jenom se patrně velmi dobře baví tím, jak tady na něj dorážím. Tahle představa mě vysloveně dožrala.
»Co tu vlastně chceš?« vyjel jsem na něj prudce. Obrátil na mě ty svoje smutný oči. Tak nějak překvapeně. Asi se divil tý změně mý nálady. Byl dál potichu, šel pořád se mnou, jenom asi o pět metrů zpátky. Se sklopenou hlavou.
Šli jsme takhle dál. Prašná cestě se pomalu začala měnit v lesní stezku. Obstoupila nás zvláštní vůně. Taková, jakou dovede vydávat jen borovej les v létě.
Rozhrnul jsem křoví a moje nohy se zlehka dotkly písečné pláže. Byli jsme u jezírka. Vyšel za mnou na písek a fascinovaně hleděl na čistou vodní hladinu. Podíval jsem se na něj a najednou mi ho bylo líto. Třeba je taky opuštěnej a já na něj tak ošklivě křičel.
Přišel jsem k němu blíž. Podíval se mi do tváře a já ho v duchu prosil za odpuštění. Pohladil jsem ho po čele.
»Tak už se nezlob, já to tak nemyslel.«
Smířlivě se usmál.
A tak jsem získal společníka na cesty. Nejlepšího přítele, takovýho, kterej o tobě neřekne jediný křivý slovo, takovýho, kterej tě bude bránit do poslední kapky krve, prostě to, čemu se říká skutečný přítel.
A tenkrát, když jsem se vracel z vandru, platil jsem dvě jízdenky. Na klíně mi totiž seděl velkej rezavej jezevčík a jel za poloviční.
Vojta Herout
kategorie Próza do 23 let