.jpg?ph=7628832d1c)
Slunce se posunovalo k západu a já se po delší době prodral z mlází na mýtinu. V jejím středu rostlo několik letitých smrků s mimořádně nízko položenými větvemi. Pomalu jsem k nim vykročil, a s údivem si všiml, že v širokém kruhu okolo stromů leží několik usáren, kytara, krosna a pár žracáků.
„Co to může bejt za cvoky?“ vrtalo mě hlavou, „Mít takhle rozházený věci? Co se tady asi…“
„Bacha, prasééé!“ zaznělo lesem.
„Tady a prase?“ usmál jsem se s klidem a rozvahou zkušeného lesáka. A v tom jsem ho uviděl. Nebylo největší, ale běželo ke mně.
Na pár dalších okamžiků nemám jasné vzpomínky. Vím jen, že jsem se bleskurychle vyprostil z řemenů od usárny, milovaná kytara zaúpěla o pařez a už jsem byl ve větvích.
„Slušnej výkon,“ okomentoval to asi dvacetiletej kluk. „Ten před tebou dvakrát spadnul a řval jak na lesy.“
Řekl jsem, že mě jeho chvála těší a rozhlédl se po okolí. Na „mém“ stromě jsme byli tři, levý a pravý smrk byl osazen vždy po jednom trampíku a na posledním jehličnáči seděla až v nejvyšším separé milenecká dvojice. Každý se snažil využít čas tak, jak mu prostředky dovolovaly. Dva kamarádi látali díry v ošacení, vousáč na levém smrku bafal z dýmky, jeden kluk spal a milenci… ti se chovali jako milenci. Začal jsem si hledat nejpohodlnější větev, když jsme uslyšeli zuřivý štěkot a hned vzápětí uviděli jeho majitele ženoucího se k našim věcem.
„Hurá!“ křičeli jsme jeden přes druhého, „tady, pane hajný, tady!“
Za chvíli se na kraji mýtiny opravdu objevil strážce lesa. Zastavil se a nevěřícně zamrkal očima rázným krokem se vydal směrem k nám.
„Co je to za provokaci!“ křičel. „To si říkáte čundráci a trampové, když děláte v lese takovej brajgl?!“
Zmlkli jsme. Asi pět metrů od nás se zastavil a povídá: „Tak co je? Neumíte mluvit?“
„Pane hajnej,“ řekl tiše vousáč, támhle sem běží prase.
Lesník udělal čelem vzad a znovu čelem vzad a už se děl mezi námi. „Přece po něm nebudu střílet brokovnicí,“ snažil se s úsměvem odůvodnit svůj výkon ve šplhu. „Astor, běž domů,“ volal ještě na psa, ale kde už byl Astor. Nadarmo se přece neříká: Jaký pán, takový pes.
A tak jsme seděli a seděli. O jediné vzrušení se postaral objev vyrytého nápisu. „Zde seděli od 6 do 14 J&M.“
„No vidíte,“ snažil se lesník mezi nás vnést trochu humoru. „Tyhle dva měli ranní a my zas máme odpolední.“ Jenže neuspěl. Nám totiž spolu s dřevěnějícíma zadkama zdřevěněla i nálada.
Bylo kolem desáté večer, když jsme usoudili, že prase už definitivně odešlo. Rychle jsme slezli, posbírali svoje věci a husím pochodem odcházeli z mýtiny. Ještě jsme všichni nebyli ani v mlází, když se za námi ozvalo:
„Jééééh! Áááá áh!“ a zvuky, jako když dva lidi lezou ve tmě po jednom žebříku.
„Honem pryč!“ zařval lesník. „Začala noční směna!“
Karel Čížek – Cais
2. místo v kategorii Próza pokročilých