Noční rybolov (P)

,,Mně se ještě nechce spát, oheň už dohořívá

první pták nesměle tík, už je tatam noční klid

tak to přece k ránu bývá“

   Achil dozpíval a odložil kytaru.

   „Máš to pěkně načasovaný“ povídám. „Málem už není čím přiložit a každou chvíli bude svítat“.

   Mlčky čučíme do dohasínajícího ohně. Za zády nám šuměla Mže a naproti na druhém břehu se rozhořely cigarety prvních nedočkavých rybářů. Zvedám se od ohně. Málem bych zapomněl, že musím ještě za tmy vytáhnout z vody noční šňůry. Na ryby jsem machr a ty noční šňůry to je moje specialita. Používám silnej zednickej provázek, na konci s těžkou matkou. Od ní vlasec, nejmíň čtyřicítka s kotvičkou. Prostě ryba nemá šanci. Kluci zvědavě očumujou. První šňůra prázdná, no to se stává. Zato na druhý – byla natažená šikmo proti proudu, visel statnej úhoř.

¨  „Ty vole“ , hlesnul Achil. „Ten má nejmíň osmdesát centimetrů, to bude bašta“.

   „ Je moc mastnej“, povídám. „ Spíš ho ve vsi v hospodě vyměníme za nějaký pitivo.“

   Pankrác se nedočkavě vrhá k poslední třetí šňůře. Prý chce mít také nějakou zásluhu na  nočním rybolovu.

   „Čoveče, ta šňůra je někde zaseklá nebo co. Nejde vytáhnout“.

   „Jen zaber“, radím, „ta něco vydrží“. Ještě jeden pokus.

   „Hele, opravdu to jde, ale z těžka a pomalu“. To už šňůru držím já.

   „Tam kluci ryba nebude, je to nějaká vázka. Táhnem nějakou silnou větev nebo co“. Udici zase převzal Pankrác.

   „Jde to pomalu, ale přeci“. Ještě chtěl něco říct, ale pak vytřeštěně zírá do vody. K hladině řeky zvolna stoupal rozměrný předmět. 4

   „Vy volové, utopenec!“ blekotá Pankrác.

   Opravdu, na hladině se objevil lidský trup. Ležel na břiše, ruce doširoka roztažený, jako by chtěl do poslední chvíle plavat.

   „A jsme v prdeli, trapeři“ povídám. „To je pěknej průser, musíme nějak urvat tu udici“.

   Jak šílení taháme za provázek. Trup se ale pomalu šine ke břehu, ke všemu se rozednívá. Ti naproti si všimli našeho počínání.

   „Vy gauneři!“, letí přes řeku. „My víme, že tam pytlačíte. Už jsme na vás zavolali policajty. Těště se, za chvíli jsou u vás!“

   „To je průser, to je průser“ , svůj hlas téměř nepoznávám. „Musíme se toho zbavit“.

   Ještě jeden zátah a udice povolila. No díky bohu! Všechny stáčím a i s úhořem to letí do řeky. Šňůr je mi chvilku líto, ale co, udělám si jiný. Vypadá to, že trup zase klesne ke dnu nebo že ho vezme proud.

   „To přece nejde, musíme ho přidržet nějakým klackem a zachránit“, kvílí Achil.

   „Jo, vytáhni ho na břeh a dej mu umělý dejchání, ty koni“. Chtěl jsem ještě něco říct, ale zarazila mne kvílející siréna a blikající modrý světlo. Od Richardova sjížděla policejní Lada. Z auta vyskočil mladej nadstrážmistr.

   „A máme vás, vy pytláci, už jste dorybařili!“.

   „Ani se nehněte a občanky sem!“ Chvilku na něho mlčky hledíme a pak ukážeme na řeku. Příslušník se nedočkavě vrhá ke břehu. Asi toho ještě moc nezažil. Viditelnost je už výborná, přesto chvilku nechápavě hledí na předmět plující na hladině řeky.

   „Vy lumpové, co jste to…“ nedořekl. Mocný proud zvratků pokropil hladinu i plujícího nebožtíka.

   „Tak pomalu, pane VB,“ povídá Achil. „ Ten trup už je ve vodě delší dobu“.

   „Ja, ja, ja, jak to víte?“ drmolí nadstrážmistr.

   „Tak se pečlivě podívejte, má obutý brusle“. Příslušník vytřeštil oči.

   „Ale vždyť je nemá!“

   „No to byl jen pokus o vtip, abych dokladoval, že v tom nemáme prsty“, ukončil Achil.

   „No on vás ten humor přejde“, kontroval policista. A opravdu přešel. Na VB ve Stupně jsme podepisovali protokol.

   „Tak pánové, že jste pytlačili, to vem čert, ale dnešní úlovek se vám tedy poved, jen co je pravda. Víte, kdo to je? Už je po něm vyhlášeno celostátní pátrání“.

   „Asi nějaká nešťastná náhoda , snad rybář nebo vodák, ne?“ Ptám se.

   „Ale kdepak vodák“, na to náčelník. „Je to mladej Vondráček z Bukový. A žádná nešťastná náhoda, ale sebevražda. Taky mu nic jinýho nezbejvalo, stejně by ho čekal provaz.“

   Valíme na něho oči a jemu to dělá očividně dobře.

   „Do Bukový“, povídá „chodí taky taková banda, jako vy. Sobotu co sobotu vysedávaj v hospodě a chlastaj. Řežou do kytar a řvou, že není slyšet vlastního slova. Někdy se i mezi sebou servou, no, jako dobytek. Kolikrát si s nima hospodský neví rady a pak jsme mu dobrý. No a právě tihle hajzlové si začali dobírat mladýho Vondráčka, jaký prý je to paroháč. S kým prej si to jeho žena rozdává, když von je na montáži. A že i ty děti nejsou jeho. Byl to samozřejmě nesmysl, ale Vondráček si to nenechal vymluvit. Před měsícem přišel z hospody, zabil ženu a pak i svý dvě malý děti. A ani nechtějte vědět jak. Takže vážení, pakujte se vodsaď a ať už vás tady víckrát nevidím!“

   Míjeli jsme poslední domky Stupna a čučeli do asfaltu. „ Tak tenhle tramp se nám silně nevydařil, co říkáte, pardi?“ Ale nikdo mi neodpověděl.

Miroslav Neuvirt – Wandri

Kategorie Próza