Stojím sama na nádraží.
tvý stopy déšť splách,
nástupiště opuštěný,
slabě svítí jedna lampa a vlak mizí v tmách.
Zapálím si cigaretu,
ale nemám s kým,
jenom cesty ze vzpomínek,
co na vandry zpátky vedou, společníkem mým.
V nohách stovky kilometrů,
nekonečnejch mil
a z cancáků pobrandanejch
dokola si připomínám pár společnejch chvil.
Měl si bágl snad válečnej,
v celtě spoustu děr
a kanady rozšmajdaný,
který nikdy nezradily, vždycky našly směr.
Spal si v bouři, silným větru,
slyšel vlky výt,
úsměv z tváře nezmizel ti,
ani když si promočenej blátem musel jít.
Jasná záře táboráků,
nebe plný hvězd,
milenky tvý nejvěrnější,
s kterýma ses dlouho loučil před branama měst.
S partou skvělejch kamarádů
poznals trampskej svět,
vrací se mi bez odezvy –
proč si takhle brzo musel na konečnou jet?
Už si pivo neporučíš
v baru U Tří břich,
kapitoly uzavřený
už nikdy víc nebude znít lokálem tvůj smích.
Peru tvoje starý džíny
ve snu postý snad,
slyším dřevo ozvučený,
na který si rád brnkával i mě učil hrát.
Stojím sama na nádraží,
tvý stopy skryl prach,
kolejnice zrezivělý,
už nesvítí žádná lampa, utápím se v tmách.
Věra Bardarovová
kategorie Poezie nad 23 let