Osum (P)

   Z divokého víření snihových vloček vylézá v prosincovém dni nevelké osamělé stavéní.

   Nevěříl tomu, že všecko, coho drží u ostatních, može povoliť. Cítil už dávno, že je na řadě, ale přesto tomu nechtěl věřiť. Tam venku sa hónily snihové vločky. Snažíl sa eště nejak udržať, ale marno. Další chvíla přervala všecky sily, co ho držaly a on padál. Padál do neznámej prázdnoty.

   Na dřevěnů dlážku opuštěnej a zchátralej chalupy vypadnůl z omítky od okenního rámu malušenký kamének. Nepatrno ťuknůl o zpuchřelé desky a ostál ležať. Po rokoch ho ostatní omítka zasype. Zavalíja ho dveři, co sem tam zavržů na jednom rezavém pantě. Zboříja sa rozbité okenní rámy. Za moc roků sa s rachotem propadne strop aj střecha dávno mrtvého stavéní, co ostává na snihem zasypanej pasece, kterů strážíjů prastaré jedle.

   Všeci títo byli svědkama života. Němýma svědkama. Je to už tolik roků...

   Hrbatý stařík s hubů plnů vrásek drží v rukách smyčku konopného provaza. Stojí a očama hledí do zdi před sebů. V kuchyni chalupy je zima. Kamna vyhlasly, ale on zimu nevnímá. Nevidí ani, že sa začíná šeřiť. Mezi vločkama co venku padajů sa enom těžko dere do chalupy světlo.

   Od rána osmého prosince cítíl v sobě vzpomínky těžké jak balvan. Né veselé přelétavé, ale temné jak půlnoční hora. Něco málo pojedl a ostál sedět na lavici za stolem. V kamnách hořél malý ohének a on hleděl do zdi. Před očama sa mu ukázala chvíľa už tolik roků zapomenutá:

   Jeho stará roba držala v ruce plechový hrnek s vodů a šla od dřezu ke šporáku. Chatěla si postaviť na čaj. V prostředku světnice se pomály zastavila. Ticho řekla: "Janku..." A jak podťatá spadla na dlážku. Hrnek buchnůl vedle její hlavy a voda sa rozlétla ke dveřám. Ostalo také ticho.

   "Maruško...," ustrášeno promluvil na robu.

   "Maruško...," vstanůl ze stoličky a z enom jednů botů obutů sa dobelhal k stařeninu tělu.

   "Maruško, co je ti?" Kleknůl vedla ní. Drapatů ruků sa dotknůl jejího líca.

   "Maruško, tož pověz něco!" Počůval estli dýchá.  Nedýchala. Celý roztřepaný jí rozepjal jupku u krku a svojů těžků hlavu položil na její prsa. Vůbec nic nečůl, ani dech ani tlukot srdce.

   "Maruško...," udiveno pravíl.

   "Maruško, ty si mě odešla... a tak rychlo? A mňa si tady nechala samého?" Po vrásčitých lícoch mu tekly veliké slzy...

   To bylo před osmi rokama. Právě před osmi rokama. Umřela osmého prosince. Vstanůl od stola. Přihodíl do kamen polénko a zasej si sednůl. Uviděl iný obraz: "Tato! Tato! Honem otevřete, honíja ňa četníci!" Pustíl svého jediného syna do chalupy a rychlo za ním přibůchnůl dveři. Zhasli ve světnici světlo a čekali až do rána estli ho nepříjdů hledať žandáři sem. Třicetiletý Jura mosél tatovi povědět proč před nima utěkál.

   "Ukrad sem eště s jedním ogarem hromadu peněz tato. Aj vám dám, šak sa nebojte." Hrdo vykládál.

   "Tož tobě nestačilo tých pět roků v háreště, ty zas kradeš, ty lunte jeden?! Bože, eště že sa teho nedožila mama. Tá by si chudera oči vybečala kvůli takému mamlasovi." A stařík Jurovi vrazíl zátylec až ohnůl hlavu ke stolu.

   "Tož to ste nemosél tato," pravíl ticho. Ráno před rozedněním se zebrál a utekl pryč. Od téj doby Juru už nevidél.

   Teď tu sedí sám a nic sa mu nechce. Enom vzpomínky nedajů hlavě pokoj: za ušiska vytahovál z mycačkárně jednoho mycáka za druhým a všecky toho jara pustíl ven, ať si utěkajů. Neměl chuť sa s nimi dál pekliť. Slépky vyzabíjál a neostalo mu nic. Enom chalupa a prázdný chlévec s mycačkárňů.

   Raz za týdeň zašel do dědiny na chleba a nejaký sýr. O tem přebývál sál v chalupě.

   Naživu z rodiny neostál nikdo a s luďma z dědiny sa už dávno nebavíl. Ba ani sám ze sebů si nevykládal, jak míval prv ve zvyku. Nechtělo se mu nic.

   Přeložíl nohy pod stolem a zahleďél sa na kalendář na zdi. "Dneska je ósmého prosinca. Ósmého." Tak rádi sedávali s Marušků večer potmě u kamen. Udělál nízké stolce aj s opěrátkama. Sedávali na nich vykládali si o všeckém možném... sem tam přiložili do šporhelta polénko. Venku fičál větr a hóníl snihové vločky okolo jejich chalupy.

   A teď je sám a nic sa mu nechce. Ani žíť né.

   Jako ogár chodil za staříčkem co nemoh na nohy pásať kravy. Staříček mu ve všetkém radíl, aj bič mu udělál. První enom takový průtek s provázkem. Učíl sa s ním práskať až ho celý rozedrál. A potom mu staříček dali opravdický bič s koženým řeménkem. Navrchu byla zapletená taková bambulka z barevných kůsků vlny. Oj ten střílál až sa to v hoře rozléhalo a krávy aj býci poslůchali na slovo. Ale staříček brzo umřél a tak mu ostál enom ten bič. A stejně mu ho potom kterási špata ukradla.

   Hledí do zdi a před očima mu poskakuje na bíléj stěně tá černá osmička. Sem a tam, naležato a zas stójí... V kamnách dávno vyhaslo. Ochladilo sa aj ve světnici, ale stařík na to nehledí. Venku pořád sněží a začíná sa aj šeřiť. Zdvihnůl sa z lavice a šel na pocínek. Když sa vracál zpátky, držál v ruce konopnů oprátků. Už kdysi dávno si na ní udělál smyčku. Stoličku si postavíl do prostředa izby. Gramľavo na ňu vylézl a přehodil oprátku přes trám.

   V hoře sa ozvál hukot, to jak sa odkáď si přihnál větr. Ten vleťél rozbitým oknem do chalupy. Zatočíl sa v světnici, zavrzál na dveři co visely na jednom rezavém pantě a fijů na dvůr rovno do hromady snihu.

   Ani nebylo čuť v tej slotě, že spadl další kamének na dlážku.

Jiří Pala – Spisovatel

2. místo v kategorii Próza začátečníků