.jpg?ph=7628832d1c)
Sedím na hromadě krosen a kytar pod sochou svatého Václava a čekám, až se ze dveří budovy označené nepřehlédnutelným nápisem LEVNÉ KNIHY – VÝPRODEJ, vynoří mé dvě kamarádky.
Dobrovolně (neboť k použití hrubé síly skutečně nedošlo) jsem se nechala jmenovat do funkce hlídacího psa. A tak tu zvolna plesnivím na hromadě haraburdi, o které by nikdo nestál, ani kdybych mu zaplatila. (Výše zmíněné dva kusy dřeva, nazvané eufemisíicky kytary, by nebyly k užitku ani jako palivové dřiví a tátova – no, hm, dejme tomu žlutá – sedmadvacetiletá krosna se ve společnosti již naprosto nedefinovatelných »zavazadel« mých kamarádek vyjímá vskutku královsky.)
Já jsem si však náležitě vědoma svých povinností. Především proto, že má nálada téměř odpovídá mé současné funkcí. Doslovně pod psa. S chutí bych začala na kolemjdoucí vrčet a štěkat. Bráno doslovně, nebyl by to zase až tak špatný nápad.
Nemyslete si o mně prosím nic špatného, já moc často podobné nápady nemívám (mívám ještě mnohem horší – například válet po sněhu za jarního lijáku kotrmelce do potoka), ale takhle na mě občas působí matka měst, Praha.
Praha... Kilometry a kilometry ulic, budov, domu, paneláků, silnic. Každý kousek země má své přesné hranice.
Týden v Praze a začnu stísněně dýchat.
A lidé. Kolík je jich v metru, tramvajích, v ulicích, na Václavském namésti... Každý člověk, každá skupinka jde za svým vlastním cílem. Ztraceni ve svých vlastních myšlenkách a slovech. Žádný z nich si nevšímá těch druhých. Jako by kromě něj na ulici žádni lidé ani nebyli. Jenom někdy je třeba udělat krok směrem doleva. Aby se člověk neuhodil.
Nejvíce sama se cítím snad jen uprostřed davu.
Ne! Tak takhle ne! Je přece jaro. A v Praze po ránu zpívají hrdličky. A ze zahrádek voní šeřík. A svítí dubnové slunce. (A za hodinu a půl nám jede vlak!)
Zaštěkám. A co má být?!?!!
Několik iídi se zastavilo. Elegantně oblečená žena středního věku si mě nedůvěřivě a pohoršeně prohlédne. Jejímu průvodci nestojím ani za ten pohled. Malý kluk se po mě udivené otočí a stará babička na chvilinku polekaně strne. Slušně vyhlížející mladík, KDO (kravata, diplomatka, oblek) si ukáže výmluvným pohybem prstem na čelo. (Sdílím jeho názor.) Holka ve svítivě oranžovém tričku se z protějšího chodníku vesele usměje. Překvapeně se usmívám zpátky. Zamáváme na sebe a já se jí pokusím vnutit žalostné zbytky babiččina koláče.
Za chvili již obě v družném hovoru vyiizujeme drobečky z papírové krabice a svět nemá jedinou chybu, až na to, že těch drobečků bylo opravdu málo.
Jana Richterová
kategorie Próza do 23 let