Už končí doba teplých nocí,
vlahého vánku od řeky.
K ohni již vezmeš deku, celtu
a zahřeje jen kopa žertů,
sklenička grogu ba i píseň,
co zažene všem kolem tíseň.
Zažene mraky z čela
a od rána až do večera
naladí strunu ve tvé duši.
To staré písně kamarádů
zažehnou oheň v nitru
srdce, zahřejí dlaně,
vdechnou naději,
že za čas opět širé pláně
zelení prostřou tuláku,
zavoní rozkvetlé stráně
široko až tam do mraků.
I chladný vítr ze strnišť,
co mete listí starou alejí,
cuchá vlasy
a v komíně teď zpívá
si po nocích pak v lehkém spánku,
položen měkce do červánků
o jarním dovádění snívá.
O letních nocích ve skalách,
o lesních hvozdech za měsíčku,
kde slyšet je jen zpěvy sýčků
a tiché kroky lesní zvěře.
Anebo písně trampské chasy
u ohňů pějíc všemi hlasy.
Často si vítr s nimi zpívá
z jara i pak, když přijde zima.
Blažena Jeníková – Číča
Kategorie Poezie