Příští tisíciletí (P)

   Byl den jako malovaný, ale v temném prostředí čajovny o tom snad nikdo ani nevěděl. Seděla jsem u miniaturního stolečku s báglem opřeným o stěnu a vyhlížela kamaráda Jerryho, který se měl každou chvíli objevit. Občas jsem z maličkého hrníčku usrkla čaj s názvem "Příští tisíciletí". Jerry trval na tom, že si dáme právě ten, ale vůbec jsem nechápala proč. Čaj měl zvláštní hořkosladkou chuť, která se protivně lepila na patro a vyvolávala na mé tváři směšnou grimasu. Když jsem později při kradmém pohledu na Jerryho zpozorovala stejnou reakci i u něj, neubránila jsem se pobavenému úsměvu:"No já to taky piju poprvý," přiznal se Jerry a vyznělo to trochu jako omluva, i když jsem ani slůvkem nenaznačila, že když už vybíral, mohl vybrat něco lepšího:"Doporutčil mi to kamarád. Přej si to máme dát. Asi to budou nějaký bylinky nebo co," doplnil ještě svou úvahu, snad aby přesvědčil sám sebe, ze to skutečně nemůže být nic špatného.

   Pár hodin nato jsme vcházeli do lesa, abychom si tu našli místo k přenocování. Hořkosladkou chuť čaje jsme už dávno přehlušili chutí výborných jablek a švestek, které jsme si po cestě natrhali, a společně jsme se shodli na tom, že příští vandr v čajovně skutečně začínat nebudeme.

   Kužel světla z baterky teď bloudil mezi stromy, aby se nakonec zastavil na kraji lesa. Místečko, které jsme si vybrali, bylo kryté keři, tedy dávalo tušit, že tu budeme mít naprosté soukromí. S nadšením jsme zkonstatovali, že za určitých okolností by tu bylo možné rozdělat i oheň, a tak jsme se chutě vypravili na dříví. Netrvalo však dlouho a slyšela jsem Jerryho rozčilený hlas (necituji): "Do prd.., kberej vů.., já se na to vys..," to byla květomluva. Dělalo to na mě dojem, že po cestě šlápnul nejméně do medvědího trusu, ale skutečnost byla jiná. Za chvíli ke mně Jerry dorazil s krvácející rukou a kolenem: "Tak já sbírám dříví, jo," vyprávěl, zatímco jsem mu ošetřovala rány, "a najednou se ti zamotám do nějakýho drátu nebo co to bylo. Samozřejmě jsem se natáhl jak širokej tak dlouhej, odřel jsem si koleno a ještě jsem si rozseknul ruku. Ty lidi už fakt nevědí, co by v tom lese vyhodili...!" rozčiloval se a já chápavě přikyvovala: "Ale bylo tam dost dříví, možná, že bysme se tam mohli jít ještě jednou podívat," dodal pak už trochu klidnějším hlasem. A tak jsme šli. To, co jsme našli, nás však ani v nejmenším nepotěšilo. Drát lam sice byl, ale byl to drátěný plot, který vedl kolem celého lesa a v těchto místech byl poničený. A na plotě visely cedule s nápisem: "SOUKROMÝ POZEMEK! VSTUP ZAKÁZÁN" Po zádech nám přeběhl mráz. Měli jsme ještě v živé paměti, jak nás nedávno vyhnali z fleku kvůli tomu, že je tam soukromý pozemek: "Buďto se sbalíte a okamžitě vypadnete nebo na vás zavolám policajty!" řval na nás tenkrát malý, proplešlý a dobře živený paďour. Skutečné nemáme zájem něco takového absolvovat znovu, a tak jsme se rychle sbalili a vydali se zpět k silnici hledat nový flek. Nějaký jsme nakonec přece jen našli, ale nebyl zdaleka takový jako ten předchozí a navíc – sousedil s divokou skládkou (ta nebyla hezká ani při světle baterky, natož ve dne). V této chvíli to však bylo to jediné, co bylo k maní, a tak, protože už bylo dost pozdě, jsme si řekli, že tu noc tady nějak přežijeme.

   Když jsem usínala, znovu jsem si vzpomněla na ten čaj, který jsme měla v čajovně. "Příští tisíciletí", zvláštní název pro čaj. Proč se asi tak jmenuje... S těmi myšlenkami jsem upadala do blahodárného spánku.

   Ráno jsem se probudila a rozhlížela se kolem,. Ve chvíli, kdy mé oči spočinuly v místech, kde nocoval Jerry, jsem se trochu zarazila. Jerry tu nebyl sám, byl. s ním nějaký kluk: "No je to dost, ze jsi vzhůru, už jsem tě chtěl budit," zahalekal Jerry. Pak toho druhého kluka postrčil směrem ke mně a povídá: "To je Tom, bude nás tady provázet." "Provázet? Proč?" ptala jsem se naprosto logicky. I když jsme v těchto místech poprvé, nemyslím, že bysme potřebovali doprovod... Jerry se vítězoslavně zasmál a zatvářil se tajemně. Pak mi povídá: "Tak abys věděla, ten čaj, co jsme měli včera, mohl způsobit přesunutí v čase, proto se taky tak jmenoval. A nám se to povedlo, teď jsme v jednadvacátým století!" pohlédla jsem na Jerryho a zkoumala jeho výraz, zda nepostrádá známky přičetnosti. Pak mi ale padl pohled na noviny, které držel v ruce Tom. Páni, v záhlaví stálo – sobota, 7. 10. 2099... Tak to vypadá, že jsme se přes noc ocitli na sklonku 21. století! To je teda něco, až tohle budu vyprávět doma, tak mi to nikdo neuvěří. Obrátila jsem se tedy k Tomovi a podala mu ruku: "Ahoj Tome, já jsem Jana," povídám a zalomili jsme palec. Trochu váhavě, Tom vůbec nevěděl, co to znamená. Vysvětlila jsem mu, že takhle se u nás zdraví všichni kamarádi, kteří si tak dávají najevo, že jsou odhodláni spolu snášet všechno dobré i zlé. A že takovému vztahu se říká přátelství. Z výrazu Tomovy tváře mi však bylo jasné, že tomu moc nerozumí.

   Když jsme vykročili na cestu, nestačila jsem se divit. Tady je nádherně! Krásné, zdravé stromy, svěží zelená tráva, to všechno působilo tak zvláštním dojmem. Napadlo mě, že v novém tisíciletí si lidé snad konečně začali přírody vážit. Když jsme procházeli kolem místa, kde byla ještě včera... teda – před sto lety – ta strašná skládka, všimla jsem si, že namísto nevzhledného kovového odpadu tu teď bují tráva a roste spousta zeleně. Taky široko daleko nebyl nikde žádný plot, který by nám zakazoval vstup. Prostě paráda. Zhluboka jsem se nadechla a slastně zavřela oči. Ale – najednou jsem si uvědomila, že mi tu něco chybí... Už vím! Na vandrech nás přece každé ráno budí ptačí zpěv, Proč tady nezpívají ptáci? Hned jsem tu otázku položila Tomovi: "Ptáci?" zamyslel se Tom: "Aha, ptáci! Tak ti už dávno vyhynuli. Ještě v padesátých letech bylo možné vidět pár exemplárů v rezervacích, ale teď se na ně můžeš podívat ve městě ve virtuální realitě. A budou ti i zpívat, když budeš chtít." Cože? Ptáci že vyhynuli? Ohromeně jsem se na Toma podívala. Zatvářil se trochu rozpačitě, jakoby za to všechno mohl on, a pak se nesměle zeptal: "A proč se ptáš? Co je na těch ptácích tak výjimečného?" Vyprávěla jsem mu o tom, že ptáci jsou u nás symbolem svobody. Poletují si volně pod širým nebem a svým štěbetáním vnášejí člověku do duše klid a pohodu. "Slyšel jsi už někdy ptačí zpěv?" zeptala jsem se nakonec. "No jistě," na to Tom: "Vždyť jsem ti říkal, že ve virtuální realitě ptáci i zpívají. Ptáci i ostatní zvířata jsou tam jako živá." "Právě že jenom jako" poznamenala jsem a zdálo se mi, že Tom trochu posmutněl. I ta krajina kolem mi najednou připadala hrozně smutná. Bylo tu sice krásně, ale kromě nás tří tu nebylo živého tvora: "Kde jsou vlastně všichni lidi?" ptám se Toma: "Je tu hrozně mrtvo." "Lidi jsou ve městech. Sem nikdo nechodí. Ve městě mají naprosté pohodlí, všechno je plně automatizovaný, tak necítí potřebu chodit někam, kde nic není..." Jak jsme pokračovali, najednou se mi zdálo, že to místo, kudy procházíme, odněkud znám. No ano, vždyť tady jsme včera – tedy před sto lety – trhali jablka a švestky! Páni – ty stromy tady ještě jsou! A ovoce na nich jedna báseň! Nedalo mi to, abych si jedno jablko neutrhla, že jako ochutnám, jaká jsou jablka z konce 21. století. Zakousla jsem se a ... co to bylo? Udiveně jsem se podívala na zvláštní hmotu, do které jsem kousla a která se vzápětí vrátila do původního tvaru. To jablko bylo snad ... umělé!? Obrátila jsem se na Toma: "Co to je?" zeptala jsem se a úzkostlivě očekávala, co mi odpoví. "No, to ovoce a všechno okolo je jednoduše umělý. Teď už snad chápeš, proč sem nikdo nechodí. Tahle krajina je pořád stejná, nikdy se nemění. Skutečná příroda už prostě neexistuje... Ani v rezervacích," dodal ještě. Rozhlédla jsem se okolo a bylo mi na nic. Před Tomem jsem se tím vůbec netajila. Vyprávěla jsem mu, jak je u nás krásně. O tom, že každé roční období má své kouzlo – jaro přináší spoustu zeleně, léto rozkvétá rozličnými květy, podzim barví přírodu tisíci barvami a zima ji přikrývá bílým hermelínem sněhu...

   Mezitím jsme došli do města. Přepychové domy na první pohled plně automatizované, ale strašně strohé, až z toho všeho čišel chlad. Lidé kolem sebe chodili nevšímavě a po ulicích jezdila auta podobná létajícím talířům. Jezdila neuvěřitelná rychle, až se stalo, že řidič nestačil zabrzdit a porazil chodce. Ten růstal ležet na ulici a lidé dál chodili nevšímavě kolem. Chtěla jsem běžet tomu člověku na pomoc, ale Tom mě zadržel: "Nech to být. Za chvíli přijede úklidová četa a postará se o něj," s děsem v očích jsem na něj pohlédla: "Tome, lidé už si nepomáhají?" "Pomáhat? Co to je?" řekl naprosto nevzrušeně. Naznačila jsem mu, co taková pomoc pro člověka znamená, jak je důležité, aby si lidé navzájem pomáhali. Tom se na mě dl ouze zadíval, až jsem pod jeho pohledem začala být trochu nesvá a najednou mi povídá: "To všechno, co říkáš, je moc krásný. Hlavně to o té pomoci a – jak vy tomu říkáke? – jo, už vím – přátelství. Taky bych to chtěl jednou zažít a taky bych chtěl vidět skutečnou přírodu..." Páni! Tohle říká Tom, kluk z konce 21. století? Úžasné! Moc jsem chtěla, aby se mu tenhle jeho sen splnil, a tak mu povídám: "Až se budeme vracet, vezmeme tě s sebou." V pohledu, kterým se na mě v tu chvíli podíval, se mísilo zoufalství a lítost: "0dtud ale není návratu," povídá potom: "Vy tady musíte zůstat." ...Cože!? Zůstat tady? S umělými stromy? S lhostejnými lidmi? Už nikdy neslyšet zpěv ptáků a nevidět svě kamarády? Nechci! Ne, ne, nééé...!!

   "Néééé..!" probudil mě můj vlastní výkřik. Posadila jsem se a vyděšeně zírala před sebe. Ve tmě jsem rozeznala Jerryho siluetu. Díval se na mě a smál se: "Něco se ti zdálo," povídá. "Už hodnou dobu tě pozoruju. Furt tady sebou meleš a něco si žbrbláš o nějakejch ptácích a umělejch stromech," zakroutil hlavou a ještě jednou se pro sebe zasmál. Pak se zahrabal do spacáku, ale po chvíli vystrčil hlavu a povídá: "Jo a taky jsi kousala do spacáku,"... Aha, tak to bylo to jabko... pomyslela jsem si ještě předtím, než jsem znovu usnula.

   Ráno mě probudil ptačí zpěv. Rozhlédla jsem se a ve chvíli, kdy mé oči spočinuly v místech, kde nocoval Jerry, jsem se trochu zarazila. Jerry tu nebyl sám, byl s ním nějaký kluk: "No je to dost, že jsi vzhůru, už jsem tě chtěl budit," zahalekal Jerry. Pak toho druhého kluka postrčil směrem ke mně a povídá:: "To je Tom. Je mi sice záhadou, jak nás tu našel, ale přijel ranním vlakem a půjde s námi. Je to můj starý kámoš a to, abysme si dali ten čaj, mi poradil on...".

   Celý víkend jsme se toulali skutečnou přírodou doprovázeni ptačím zpěvem a když jsem před zpáteční cestou zjistila, že mi mé finance na cestu nestačí, Jerry i Tom, můj nový kamarád z konce dvacátého století, mi dali zbytek svých peněz, abych se dostala domů...

   Tom z konce jednadvacátého století by mi záviděl...

Jana Mašková – Jitřenka

Próza nad 23 let