Probuzení (P)

Už od mala žiji ve velkoměstě a jako každé druhé manželství, i to mých rodičů moc dlouho nevydrželo, a tak trávím vždy třetí víkend v měsíci s mým otcem na druhé straně města. Nikdy to nebyla moc velká zábava, protože většinu času je v práci.

Jeden zářijový víkend si všiml, že spolu už nejsme tak často jako dřív, a že by s tím měl něco udělat. Když řekl, že plánuje víkend otce a dcery, čekala jsem třeba nákupy nebo kino.

Ráno mě probudilo cinkání a rachtání z kuchyně. Venku byla ještě tma. Nevrle jsem vylezla ze zahřáté postele a došourala jsem se k ohnisku toho těch hrozných zvuků. Můj otec stál v absolutně nechutných khaki kalhotách, plátěné vestě a směšném kloboučku uprostřed kuchyně a do tašky vyrovnával plechovky s fazolemi.

„Čau zlato.“

„Hmm.“ zabručela jsem protivně.

„Jsem rád, že už si vstala. Jdi se oblíct, ať můžeme jet.“

V tu ránu mi to došlo – den pro utužování vzájemných vztahů. Nevěřícně jsem na něj koukala. Celkem rychle jsem odhadla, co se bude dít a vůbec se mi to nelíbilo.

„No dělej!“ povzbuzoval mě radostně.

„Ne tati, děláš si srandu? Já nikam na ryby ani podobný blbosti nejedu.“ Na protest tomu hloupému nápadu jsem si sedla do křesla v obýváku a zapnula v televizi opakování včerejší módní show.

„No to ani náhodou. Vzal jsem si v práci volno a nebudu ho trávit někde v přecpanym městě. Okamžitě vstaň a běž se oblíct, za pět minut jedeme a je mi jedno, jestli budeš v pyžamu!“

Otráveně jsem vstala z měkoučkého křesla a přenesla jsem se do pokoje. Při představě nějaké zatuchlé termity prolezlé chatky se mi chtělo s křikem utíkat, ale co se dá dělat, jednu noc to přetrpím a pak už nevytáhnu paty z města.

Cesta autem do „přírodních krás“ byla dlouhá. Civilizaci jsme nechávali daleko za sebou a před námi se rozprostíraly lesy a louky. Pocit beznaděje a prázdnoty sílil. Asi po dvou hodinách jízdy jsme konečně dojeli k velkému parkovišti, kde stálo jen pár aut. Otec začal vytahovat z kufru tašky s jídlem, spacáky a STAN!! Co ten tady dělá?

„Tati? My nebude spát někde v kempu?“ otázala jsem se směle.

„Ne-e. Hezky jako pravý zálesáci ve stanu nebo pod širákem. Když jsem bylmalej hrozně se mi to líbilo, když jsme s tátou jezdili stanovat.“

Začínalo se mi těžce dýchat. Přemýšlela jsem, jestli si všimnul, že já nejsem kluk, a že tenhle styl zábavy mě vážně nijak nevzrušuje.

Po další hodince chůze s těžkými batohy jsme dorazili na místo. Musím přiznat, že pohled na tu přírodní krásu byl dech beroucí. Před námi leželo obrovské modré jezero a kolem dokola celý obrázek dokreslovaly obrysy stromů. Kdybych viděla něco podobného na fotce, asi bych řekla aaach, ale byla jsem v realitě.

Dostala jsem za úkol poskládat stan. Špatná volba. Přišlo mi, že nic nepasuje tam, kam má, a že všechno je nějak moc malé pro dva lidi. Stejně to dopadlo tak, že táta postavil celý stan sám a já byla v lese sbírat dříví do ohně. Nejenže se les hemžil všelijakým hmyzem, od malých mušek až po ošklivé pavouky, ale všude byl cítit divný smrad.

Je to dobré přežila jsem až do večera. Oběd jsem sice jedla z ešusu a hliníkovou lžící. K večeři jsem si pro změnu ohřívala buřta na špinavém klacku nad ohněm a ještě jsem dostala vynadáno, že mokré dřevo špatně hoří. Největší šok jsem zažila, když jsem začala potřebovat na malou. Myslela jsem, že Toitoiky jsou největším zlem mezi záchody, ale oproti keříčku to je přímo luxus.

Nastala noc. Jediné, co bylo po lese slyšet kromě mrtvolného a děsivého ticha bylo šustění stromů a houkání sov. Ačkoliv jsem věděla, že v okruhu pár kilometrů nejspíš nikdo není, necítila jsem se bezpečně. Vždyť takhle začíná polovina hororů – dva lidé sami v lese. Od jezera foukal studený vítr a teplo ohně rozhodně nenahradí ústřední topení.

„Pojď si něco zazpívat?“ navrhl táta, když zpozoroval můj znuděný výraz.

„Například?“

„U stánků. To je taková tábornická písnička.“

„Neznám.“

„Ale určitě! U stánků na levnou krásu, postávaj a ….Tak zpívej Sáro!“

„Neznám to, pochop to!“ a odešla jsem do stanu.

Od té doby se mnou otec nemluvil. Přišel do stanu asi hodinu po mně, beze slova se otočil a usnul. Uvědomovala jsem si, že se snaží, aby se mi tady líbilo, ale se nelíbí, tak mám dělat. Ležela jsem schoulená ve spacáku a sledovala rozmazané obrysy hvězd přes strop stanu. Nemohla jsem spát. Cítila jsem se provinile za svoje chování. Potichu jsem se vyhrabala ven.

Procházela jsem se kolem jezera. Na nebi svítily hvězdy jako malé lucerničky, hladina vody se vlnila v rytmu neslyšitelné hudby a do nosu mi proudil vzduch oslazený něčím novým. Připomínalo mi to tábory, na které jsem jezdila v dětství. Vždycky se mi na nich líbilo. Celý den jsme lítali venku a nevraceli jsme se, dokud jsme nebyli pořádně špinavý. Co se změnilo? Tohle by mělo být přirozené. Projevovala se zhýčkanost města, kde stromy a zeleň stojí v cestě novým nákupním centrům, přes obvyklý smog je vidět černo černě temná obloha a ticho je jen na okrajích, kde nejsou kluby a herny, odkud by vycházeli vyřvávající opilci, ani troubení nervózních řidičů.

Na chvíli jsem se zastavila, zavřela oči a vnímala krásu tohoto místa. Možná to bylo tou pohádkovou krajinou nebo nějakou vyšší mocí, ale už jsem necítila odpor, naopak jsem chtěla tenhle pocit navždy zachytit uvnitř sebe.

Tu noc jsem spala jako nemluvně, naprosto klidným a bezesným spánkem. Vstala jsem ráno dřív a udělala jsem tátovi snídani, jako omluvu za moje včerejší chování.

„Dobré ráno.“ usmála jsem se na něj, když vylezl celý rozcuchaný ze stanu.

„Dobré, jak ses vyspala?“

„Úžasně.“ odpověděla jsem s čistým svědomím, že ani nemusím lhát.

U snídaně bylo ticho, usrkávala jsem horký čaj a přemýšlela, jak mám začít.

„Víš, tati, včera jsem to trochu přehnala. Chtěl si, abychom se trochu sblížili a já to akorát zkazila, to nebylo fér vůči tobě.“ za celou dobu jsem se na něj nepodívala.

„Myslel jsem, že se ti tady bude líbit. Příště asi radši zajdem někam na oběd.“ řekl zklamaně.

„Né to né. Přehodnotila jsem svůj názor a je to tady fajn, sice tady není záchod ani sprcha, ale bez toho se pár nocí obejdu.“

Koukal na mě, jako kdybych právě spadla z višně, ale nic na to neřekl.

Na odpoledne jsme měli naplánovaný výlet do okolí. Nazula jsem sportovní boty a vyrazila. Třikrát jsem se zamotala do pavučiny, ale ani slůvkem jsem se nezmínilao tom, jak se toho štítím. Po cestě se konečně táta rozpovídal a přerušil tak trapné ticho.

Celou cestu jsme mluvili a mluvili. Bylo hezké s ním být déle než pár minut. Když jsme přišli zpátky k našemu tábořišti, sbalila jsem stan. No, moc mi to nešlo, pravda, ale otec ocenil mojí snahu.

Cestou zpátky jsem se cítila skvěle. Byla jsem nabitá energií a optimismem.

„Tak kdy pojedeme příště?“ zeptala jsem se, když jsme přijížděli zase do obydlených částí.

„Chtěla bys?“

„Asi jo.“

Jenom se usmíval. Věděla jsem, že tenhle zážitek byl nejlepší za posledních pár let, které jsme spolu prožili. Budeme se sem ale muset vrátit brzy, nebo si zase zvyknu na pohodlí a vrátíme se zpět do starých kolejí.

Michaela Střížová

kategorie Próza do 23 let