PROMĚNY (P)

PROMĚNY

Pes vpředu, pak kytara, za nimi rychle já. V obvyklém pořadí opouštíme udýchanou a učouzenou bábinku lokálku. Ostře vyrážíme na známou cestu, prach zaskřípe mezi zuby, po zádech putují první kapky potu. Asi po hodině konečně nasaješ kořennou vůni smrků, přes stezku se položí dlouhé stíny, za chvíli zazvoní z mechu studánka a zapadající slunce zkrvaví hlavy okolním kopcům. Začíná se stmívat a hlásí se únava, ale nezvolňujeme. Konečně. Jako mohutný, široce rozkročený barokní oltář, snad jediné místo v okolí města, které zatím není plánovitě ničeno mastňáky a vejletníky. Dobrá skála, s níž bývám rád sám. Pes strne, pak i já - na našem místě někdo sedí. Zklamání se mění ve vztek, když poznávám, že je to ženská, holka. Od onoho citového karambolu s K. jsem na tuhle polovinu lidstva silně alergický. Pes zmlkl, štěkám už jenom já. Její nulová reakce mě napřed rozžhavuje doběla, pak chladnu, až zasyčím. Stydím se, jako pokání jsem nasbíral náruč dřeva na její skomírající ohníček. Zatím se skamarádila se psem a docela si podmanila kytaru. Hraje skoro bez přestávky a černé plátno noci lhostejně přijímá příběhy hrdinů a zbabělců, čas zmizel. Pak najednou pípne kdesi, chladem probuzený pták. Pes tiše pochrupuje. Neprobudil se když se zvedla, podala mi ruku a odešla. Seděl jsem ještě několik hodin skoro bez pohnutí, očima zhasínal šednoucí uhlíky a bylo mi přitom tak, jako když člověku odejde nejlepší ženská jeho života. Slunce stálo vysoko, když jsem uklidil zbytky ohýnku a veden psem, pustil se směrem, kterým odešla. Všechno jako by bylo zahaleno neskutečným závojem idylična. Do reálu nás tvrdě a neočekávaně vrátil pronikavý hlas jakési ženštiny: Kájo, nelez na ty šutry…. Táto, vyfoť nás…Romane, zahoď to a pojď jíst ...

Tak už se dostali až sem. Výletníci. Rychle mizíme v chápavém stínu lesa.

Pavel Jiroušek