Ranní stříbření (P)

Oheň pohasínal a všichni kolem, skoro všichni, už různě pohození ve spacákách, podřimovali a někteří i hluboce oddychovali. Ozvěny kytar už dozněly a přicházelo noční ticho, rušené jen praskáním dohasínajícího ohně, pádem suché borové šišky nebo teskným pípnutím nočního ptáka. Světlo ohně se ztrácelo, uhlíky se potahovaly šedí, okolí zase zvolna vystupovalo ze tmy a hvězdy opět nabývaly síly. Napříč nebem zářil stříbrný pruh Mléčné dráhy. Napadlo mě, že by to bylo pěkné povolání být průvodčím na dráze. Na Mléčné dráze. Škoda, že tu se mnou není ta moje, je tu tak krásně!

Svítící Mléčná dráha se prodírala větvemi borovic a její konec se nořil do temna a to temno ji pozvolna zkracovalo. Že by končila v tunelu? Ale né, to bude mrak a ten mrak jede po Mléčné dráze k nám. Bylo to zvláštní, půlka nebe zářila miliardami hvězd a druhá půlka byla naprosto temně černo černá. A k tomu hluboké až magické ticho. Pak to lehce zašumělo, pak zas a pak víc. Vítr po půlnoci není obvyklý a klidná noc asi končí, ne že by se už blížilo ráno, ale spíš se blíží neklidná část noci, kdy přírodní živly provozují své reje. Nad kempem neslyšně přeletěla sova, možná se snaží ulovit, co se dá, dokud ještě nezačalo pršet. To mě vlastně zatím nikdy nenapadlo, co dělá sova, když prší, když dlouho prší. Sedí, kouká, smutní a hladoví?

A spadly první kapky, které jako průzkumníci zkoumaly krajinu a nejspíš se jim líbila, protože po chvíli je následovaly další a větší a hustší.

Vstal jsem od ohně a budil kamarády, kteří se s bručením hrabali do sucha převisu. Asi tam budou chvíli, než zase usnou, vadit těm dvěma, co dnes odpoledne, vlastně teď už nutno říci, že včera odpoledne, teprve zjistili, že ten druhý existuje a teď si pod převisem lecos vysvětlovali a „očuchávali se“. Však ráno uvidím, jestli se budou držet za ruce, tak už jsou do sebe správně začuchaný.

Zůstal jsem u ohně, trochu víc se zabalil do spacáku a pozoroval dění. A dělo se toho dost. Vítr zesílil, déšť taky a ze skály a svahem se hrnula spousta vody, kterou písek nestačil vypít. Po chvíli už pršelo jen mírně, zato vytrvale. Ale přece jen už mrak nebyl úplně souvislý a v místech, kde se dost vypršel, začínal být děravý a tak místy už mohly vykukovat hvězdy.

Díry v mraku se zvětšovaly, až byly v přesile, ale zbylé části mraku se ještě nevzdávaly a trvalý déšť přešel v přeháňky, které od východu prosvěcoval vycházející srpek měsíce.

V údolí pod námi se zvedala přízemní mlha a měsíc ji ze strany stříbrně osvětloval. I z borovic na protějších skalách se začínalo kouřit a skála pod nimi, porostlá nějakým žlutým mechem, se pod měsíčním reflektorem citrónově rozzářila. Teď už noc vůbec nebyla temná ani tichá, protože se probouzelo ptactvo a do tmy vykřikovalo svoje ranní noviny. Nádhera, rád bych to s někým sdílel, ale jsem tu vlastně sám, vzhůru jsou sice ještě dva, ale ti mají asi jiný program, než sledovat krásy okolí.

Déšť někam utekl a nebe nad východními skalami pozvolna růžovělo, zatímco stříbrné měsíční světlo prosvětlovalo mlhy v údolí a stříbřilo zprava zbývající mráčky, které byly zleva už trochu narůžovělé. I borovice, co se dosud zdály černé, přecházely pomalu do zelené. Pak i tráva a kapradí pod skalami měnily odstín z černé k zelené a žlutá, mechem porostlá skála, dosud citrónově zelená začínala chytat oranžové odstíny.

V údolíčku se procházela šedá volavka a opatrně zvedala své dlouhé nohy z mokré studivé trávy. Okolí se probouzelo, na rozdíl od kamarádů, co ještě tvrdě spali a mě, co ještě nespal, protože měl spoustu zajímavých proměn přírody k pozorování. Například zvědavou veverku, přišla se podívat, zda něco nezbylo od večeře, a několika plchů nebo myší, které ji už dávno předběhly a uklidily, co se dalo.

Slunce vykouklo nad skalami a měsíc před ním zbělel a snažil se být nenápadný a skoro neviditelný. Hvězdičky se taky schovaly, až na jednu, Jitřenka zatím ještě vytrvávala, než půjde také spát, aby si odpočala před večerní směnou, konanou pod krycím jménem Večernice. Kdoví pod jakým jménem podává daňové přiznání, když má ještě další pracovní úvazek pod názvem Venuše.

Teplé ranní slunce se opřelo svou pozdně jarní silou do skal a do borovic, ze kterých se začalo kouřit. Rozzářily se kapky v borovém jehličí a v mlze v údolí se objevila ranní duha. Mlha začala stoupat, duha chvilkově zesílila a pak zmizela, neboť chladná mlha pohltila celé údolí, jen nejvyšší borovice zůstaly částečně vykukovat z mlžného moře, a pak už nebylo vidět vůbec nic. Zato zvukově to začalo být zajímavé. Ačkoli nebylo téměř nic vidět, slyšet bylo spousta ranních zvuků a mlha zvuky dobře nesla. Odněkud bylo slyšet i chrochtání a funění, a nebylo to zpod převisu od spících kamarádů. Snad tu opravdu někde jsou divočáci.

Slunce vylezlo výše a svou silou rozpouštělo mlhu a opět se objevila protější strana údolí, nejdříve vrcholky borovic, pak vrcholky skal porostlé vřesem, potom skalní stěny a konečně i kapradí pod nimi.

A bylo tady krásné slunečné a teplé ráno pozdního jara. Tak jsem viděl dění v přírodě přes celou noc. Rád bych se o zážitky s někým podělil, ale přece jen nutno přiznat, že vlastně bohudíky jsem tu byl sám, jinak bych nemohl asi konat takováto celonoční pozorování. Ještě chvíli musím počkat, tady přece taky musí někde být kukačka.

Ve slunci, které se dralo přes borový kryt až pod převis a zahřívalo mi navlhlý spacák, se mi k ránu zvolna krásně usínalo. Zdáli se ozval datel, jeho bušení sláblo a sláblo a …

…

„Vstávej, přeci nebudeš spát celý dopoledne!“

„Někteří trampi jezděj ven, ale tam seděj v hospodě a pak pod převisem všechno jen prochrápou.“

Co dodat?

Nic.

Snad jen?

Jo, držej se za ruce, tak už jsou do sebe správně začuchaný. A budou stejně nevyspalí jako já.

Stejně nebo líp? Kdoví...

Miloslav Lukavec – Lišák

kategorie Próza nad 23 let