Regulace stáří (P)

    „Jo hochu, už nejsme nejmladší,“ povídám takhle jednou na štrece, když už mi připadalo, že jako už nemůžu. Hřešil jsem na to, že tu není nikdo z naší psavecké bandy a že mou samomluvou trpí jen můj pes Lesan. Oni totiž vědí, že nemám nárok úpět nad věkem, neboť ještě nemám za sebou tři křížky, načež se nemohu počítat do jejich klubu dědků. „Nojo, mě už opravdu bolej nohy a celej hřbet vod rance, Nebudem vodpočívat?“ Lesan se vyčítavě podíval, jako že nám chybí už jen kousek na vršek Zakletýho, ale pak se stulil k patě smrku, kde nebylo tolik sněhu a trpělivě sledoval, jak si cpu fajfku a funím jak sentinel. „Koukej, ještě kus a pak budem na fleku, je tam takovej betonovej barec, říkaj tomu řopík, vohřeju si šmejdu, tobě vosmahnu kus držky ,co ti vleču vod rána na zádech, pak budem ležet, koukat do vohně a lenošit, jo?“

   Lesan moudře koukal a už byl zase kus vepředu. Konečně jsme došli až k trianglu, odkud bylo na ten malej bungr, kam jsme se kdysi sjížděli a považovali ho za svůj, vidět. „A hele bráško, máme vobsazeno,“ povídám když jsem zahlíd jak se z bungru čoudí. A než jsem to domyslel, ženou se k nám dva čuvači, bílí jak ta pláň vokolo a jen jazyky dávaj na dálku tušit, že mají čím nás kousnout. Lesan se připravil do bojový posice a ohlíží se po mě, jestli mu jako neřeknu, aby toho nechal, což by jistě ve svým postavení uvítal. Tak mu to řeknu a už je za mnou, odkud lišácky pokukuje co a jak. V tom se ale vodhrne celta, která visí na vchodě a ven vykoukne fousatej ksicht: „Kluci, alou na místa, to je tramp a ti se nežerou, to byste mohli vědět.“ Kluci poslechli a já i Lesan jsme si značně oddychli.

   Ven vylez takovej stařík, celej v kůžích jako z knížek pana Londona, podává mi ruku a říká: „Já jsem Šedivec, jinak Lojza Šedivej z Olešnice, ahoj…“ „A..A..Ahoj,“ povídám skoro normálně a koukám jak pět na šest na ty krásný kanadský sáně s postrojema, co jsou hned vedle. „To jsou vopravdický?“ „Ne, z marcipánu, hahaha… To víš, už jsem nějakej ten pátek v důchodu a tak si hraju. Jezdil jsem sice už dřív, ale teď mám na to víc času. Chceš rum?“

   Bodejť by někdo nechtěl. Aspoň se drobet vzpamatuju. Kluci se vočuchávaj s Lesanem, von není žádný prtě, trošku přerostlej vovčák, ale myslím, že teď bude mít komplex. No co, já ho mám už taky hezkou řádku roků. Ten komplex. A tak si medíme u ohně, kecáme vo všem a znova dokola, Šedivec nepohrd lanšmejdem a pesani se dělej vo držky. Ty vařený. Tak tohle by měli vidět kluci z party, co se teď válej na chalupě (jména taktně vynechávám), říkaj si dědci a v zimě nevyjedou, neboť plotýnky jsou svinstvo.

   A Šedivec tady rajtuje po hřebenech, bágl mu vozej jeho „kluci“ a je jen pár let v důchodu.

   V duchu jsem vodvolal svou počáteční větu o stáří a ty saně začnu dělat co nejdřív. Důchodu se totiž nemusím dožít, když si příští rok můžu začít podle psaveckejch regulí říkat „dědek“.

Jaromír Hlavatý – Juan

3. místo v kategorii Próza pokročilých