.jpg?ph=7628832d1c)
Byl jsem tehdy čerstvý absolvent „ Vyšší keramické školy v Bechyni .“
Doba to byla úplné jiná, proti dnešní zcela odlišná. Po „Vítězném únoru 1948“ – všude vyžadována velká ostražitost s výzvami k odhalováni špionů, škůdců národa – vše pod heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy“.
Mladí lidé byli lákáni do dolů a těžkého průmyslu, který se měl stát základem rozvoje společnosti. Všude visela hesla s výzvami jako „Hola- holá-, Ostrava vás volá“ a nebo „Já jsem horník a kdo je víc".
Mnoho lidí se nechalo nakazit nadšením a věřilo, že v krátké době bude vše lepší a chvilku to tak i vypadalo.
Trapná byla ta špionománie. Kdekdo věřil, že je třeba nejvyšší ostražitosti, špioni mohou být všude, protože západní mocnosti nechtějí, aby se nám dařilo.
Měl jsem tedy ukončenou školu a čekal mne vstup do života. Praxe byla taková, že absolventi dostávali umístěnky do závodů po celé republice a já jsem měl nabídku k zapracováni do Thunské továrny na porcelán Karlovy Vary, závod Dalovice. Již tehdy to byl závod, vybavený moderní technikou, kde se vyráběly hlavně kávové, čajové servisy, jídelní soupravy - vše zdobené kobaltem a zlatem - zkrátka luxus.
Nabídli mi místo mistra v malírně, které jsem přijal. Ani ne po roce jsem přešel do vývojového střediska do Lesova, kde jsem navrhoval nové dekory na různé soupravy. Lesov byla sousední obec směrem na Jáchymov. Vedoucím vývoje byl tehdy velmi známý profesor Ježek, který nás i reprezentoval na světové výstavě v Bruselu.
Lesov byl vlastně samostatný závod, vývojové středisko oddělovala od závodu jen silnice. Brzy jsem se zapracoval a práce se mi líbila, malováni byla má radost. Pracovalo se do tři hodin odpoledne, pak jsem šel na ubytovnu, nebo jsem odjížděl do Tuhnic, části Karlových Var, kde byl malý atletický stadionek. Byl jsem aktivní sportovec a běhal jsem tam 800 m za klub Baník Karlovy Vary a chodil jsem tam trénovat. Tehdy to byl prvoligový klub.
Roku 1956 bylo nádherné jaro a velmi příjemné počasí. Den mne přímo vybízel k malování krajiny. Vzal jsem si tedy skicák,- náčrtník formátu A3, pár štětců, uhel, temperové barvy, láhev od limonády s vodou a vyrazil jsem do přírody. Šel jsem nahoru, podél plotu Konkordie. Za porcelánkou byl malý lesík s listnatým obrostem. Ten jsem prošel a přede mnou se otevřela široká krajina. Byly to převážně louky, drobná políčka, sem tam nějaký stromek. Vzadu vše uzavíral pás šedomodrých lesů, táhnoucí se až někam k Jáchymovu. Našel jsem si příhodné místečko, kde jsem se usadil a rozbalil nářadí. Vzal jsem uhel a začal kreslit motiv. Bylo klidno, bezvětří, sem tam se ozval hlas pěnkavy a v dálce jsem zaslechl kukačku. Nádherný den.
Nikde živáčka, jen dole pode mnou pracovalo pár žen. Mávaly hráběmi ze strany na stranu, - asi sušily seno. Byl jsem spokojen, lepší den jsem si snad ani nemohl vybrat, užíval jsem si té pohody a trochu jsem se zasnil.
Ten božský klid narušil náhle hluk motorky, k ženám přijížděl jakýsi muž. Asi předseda družstva pomyslel jsem si. Zastavil, něco jim vykládal dívaje se směrem ke mně. Ty ženy po chvilce začaly rukama, hráběmi, prudce škubat, mávat. Trochu mne to zaujalo, ale ne zas tolik. Nemohl jsem se rozptylovat, a tak jsem dál soustředěně maloval.
Jenže družstevnice najednou utvořily šik, jako husitská četa s motorkářem v čele a vydaly se nahoru ke mně... Ještě chvilku jsem byl klidný, ale jak se přibližovaly, trochu jsem i já znervózněl. Sebral jsem své nádobíčko a mizel, ale jak se přibližovaly, přidával i já do kroku, ztrácel barvy, ale při sbírání mne dostihly.
Začal výslech: Ten muž v letech asi tak před důchodem, na mne arogantně zaútočil. Máte občanský průkaz? Samozřejmě nic jsem neměl, vždyť jsem vyrazil takřka na skok. - Nemám - odvětil jsem. No tak - to je zlý. Řekl ten muž a vyšetřováni pokračovalo. Jste v západočeském pohraničí utrousila jedna z přítomných žen. Druhá povzbuzena, se hned přidala. Tady musíte mít občanku vždy při sobě, řekla další. Heleďte jsem tu teprve pár dnů a tohle jsem netušil. Odvětil jsem. Občanku musíte mít vždycky sebou. Podobný případ jsme tady měli nedávno a zadrženou osobu jsme předvedli do Jáchymova na SNB. To už jsem začínal mít tušení, že vše nemusí dopadnout dobře. Skupina byla čím dál vzrušenější. Předseda se rozkročil jako by chtěl ukázat všem, já jsem tady teď ten hlavní a poručil - půjdete s námi. Opáčil jsem to tedy nepůjdu. Jsem v Konkordii nově zaměstnaný a nic jsem neprovedl, občanku mám a mohu pro ni dojít. Situace se trochu uklidnila, nakonec mne nechali odejít. Špionážní nedorozumění skončilo.
Pavel Jirsa
Kategorie Próza