Slzy štěstí (P)

Byla opravdu třeskutá zima toho února. Teploty pravidelně klesaly pod mínus dvacet stupňů a na takový chlad tu lidé nebyli připraveni. Obloha měla stálý a souvislý nádech šedi a již několik dlouhých dnů nepropustila ani jeden sluneční paprsek. Slunce již dlouho nepotěšilo pobledlou tvář člověka. Z husté šedi nízko plujících mraků se bez přestání sypal načechraný sníh. Mrazivé vločky se jako malá husí peříčka pomalu vznášela vzduchem a nechala se poponášet mírným vánkem na všechny světové strany, až nakonec klesla do větví borovic, na vysoké skalní masivy nebo na promrzlou zem, kterou s trpělivostí sobě vlastní postupně překrývaly několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Les byl najednou klidný, bílý a čistý, utichly všechny rušivé zvuky slýchané v letních měsících. Zmizela z něho většina ptáků a ti co zůstali byli připraveni na nouzové podmínky zimních měsíců. Kdo nemusel, necoural se lesem a nelétal vzduchem. Vytratili se i ti nejhlučnější ze všech tvorů, lidé. Nakonec, stezky bývají v tomto období velmi nebezpečné, neboť v bílé záplavě zmizely všechny orientační body, kterými se mohl návštěvník bez problému řídit.

A přesto se někdo odvážil přerušit posvátné ticho lesa. Nejdříve se ozvaly pravidelné vrzavé zvuky prošlapávaného sněhu a po chvilce i namáhavé oddychování těžce zkoušených plic. Netrvalo dlouho a na zaváté stezce se objevil člověk. Byl střední postavy, na sobě měl filcové zimní kalhoty a krátký teplý kožich s kapucou. Obličej si překryl vlněným šátkem, aby se mu ve velkém mrazu lépe dýchalo, takže mu byly vidět pouze oči a silně ojíněné obočí. Pomalu ale úporně se prodíral mohutnou sněhovou hradbou a nebylo pochyb, že jde za jistým cílem.

„Konečně,“ řekl, když se zastavil před úzkou průrvou mezi skalami. „Je nejvyšší čas. Za chvíli bude tma jako v pytli a já se musím někde v teple vyspat. Domů bych to už stejně nestačil.“

Podíval se k potemnělému nebi a pak se protáhl skalní průrvou. Po několika nejistých krocích, jež zapříčinil nerovný terén, se ocitl před nevelkým otvorem v pískovcové stěně.

„A jsem tady. Ještě rozdělat oheň, upravit lůžko a co mi bude chybět?“

Klekl si na všechny čtyři a postupně se nořil do temného otvoru. Bandalír odložil na provizorní lůžko z listí a z blízkého kouta přinesl malou hromádku suchých větviček. Uprostřed sloje, kameny do kruhu obloženém ohništi připravil malou vatru a skřehlýma rukama se snažil zapálit oheň. Ten se brzo vesele rozhořel, suché větvičky zapaskaly a život se zdál hned veselejší. Přiložil ještě několik silnějších větví a mihotavé světlo ozářilo téměř celý prostor sloje. V okamžiku, kdy chtěl ještě podpořit oheň v jeho důležité úloze dalšími kousky dřeva náhle strnul v nepřirozené poloze, zcela nepřipraven na to, co uviděl. Nešálí ho zrak? V protilehlém koutě jeskyně se krčil do klubka stočený velký chomáč liščích chlupů, obtočený silnou oháňkou, která se nervozně chvěla. Dříve nežli si povšiml špičatých slechů sklopených nazad a vyceněných tesáků, ozvalo se krátké ostré štěknutí. Liščí oči se na něho dívaly nepřátelsky, nicméně ne útočně.

Muž se postupně dostával ze své strnulosti a horečně přemýšlel, jak se má zachovat. Přestože lišku na tak krátkou vzdálenost ještě nikdy neviděl, nebyla jeho nepřítelem, kterého by chtěl ze svého prostoru vyhnat nebo dokonce zabít. Jistě se sem schovala před zimou a tak jsou vlastně na jedné lodi. Po chvíli učinil pomalý pohyb směrem k ohni a zvíře opět krátce vyštěklo. Opustit však místo v teplé sloji určitě nechtělo.

Muž opět přiložil na oheň silné větve a na provizorní lůžko rozložil celtu a teplou deku. Všechno dělal pomalu a rozvážně, aby snad lišku nevyděsil. Pak si sedl a vyndal s malé torny několik krajíčků chleba a masovou konzervu.

Liška sledovala člověka bystrýma nedůvěřivýma očima bez jediného pohybu těla až do doby, kdy v jeskyni zavonělo maso. Od té chvíle neměla zájem o nic jiného než o jídlo. Nyní se soustředila pouze na konzervu v rukách člověka a několikrát se dokonce olízla dlouhým růžovým jazykem. Hlad je hlad a s tím se nedá nic dělat.

Muž si toho nemohl nepovšimnout. Střídavě se díval na jídlo, pak na slinící lišku proti němu a rozhodl se podělit o to málo co měl s hladovým zvířetem. Uřízl malý kousek masa a rozvážným pohybem ho hodil co nejblíže lišce. Ta chvíli váhala a nervozně nasávala vůni masa chvějícím čenichem. Pak natáhla krk a rychlým pohybem uchopila maso do tlamy. Dvakrát mlaskavě skousla a bylo po všem.

Společná večeře oběma očividně zvedla náladu. Liška již neležela na břiše, ale seděla a očekávala další potravinovým příděl, který jí velmi chutnal. Když už zbýval poslední kousek, muž se rozhodl udělat zajímavý pokus a hodil maso o veliký kus blíže k ohni. Lišku toto počínání člověka nejdříve překvapilo. Začala přecházet podle skalní stěny z leva do prava až se nakonec bleskově vrhla k masu, uchopila ho do zubů a rychle pelášila do kouta. Opět se ozvalo hlučné polknutí, které ukončilo krátký raut.

„Tak, to je vše, co jsem mohl pro tebe udělat, milá kamarádko,“ řekl muž a liška při zvuku jeho hlasu naklonila hlavu na jednu stranu, jako by chtěla rozumět, co jí člověk říká. „Nyní ještě jednou přiložíme na oheň a půjdeme do kanafasu. Na zítřek se musíme dobře vyspat,“ uzavřel svůj monolog. Lehl si na lůžko, přitáhl deku až pod bradu a překryl ji ještě celtou. „Dnes v noci bude velká zima,“ řekl jakoby na vysvětlenou. „Dobrou noc, kamarádko,“ pronesl k lišce a hodlal co nejdříve usnout.

Spánek však jako z udělání nepřicházel. Po dobré hodince beze spáku se chystal obrátit na druhý bok, když náhle úžasem celý ztuhl a neodvážil se ani pohnout. K jeho stehnu se v tu chvíli přitisklo dlouhé chlupaté liščí tělo. Zvíře se ještě jednou zhluboka nadechlo a pak se ozval nekonečně dlouhý výdech. Nakonec ještě doširoka zívla, položila hlavu na přední tlapky a její oči upřené na člověka jakoby říkaly: „Klídek, spi a neřeš to!“

Dříve nežli mu spánek uzavřel víčka na sto západů, podíval se naposled do zelených světýlek liščích očí zářících ze tmy nedaleko. S překvapením a záhadným instinktem si uvědomil, že oba dva mají velkou radost z přítomnosti toho druhého, přiměřenou dané situaci i jejich postavení, že mají radost z daného okamžiku. Jejich upřené pohledy obsahovaly vše jako v dobře napsaném románu, který nenapsal nikdo jiný než život sám. Zračila se v nich ostražitost, respekt, obdiv i velký dík a jejich duše se ve vzájemném souladu tetelily štěstím, že to dokázali, že dokázali alespoň na malý okamžik překonat onen věčný, nesmiřitelný boj mezi lesní šelmou a člověkem a zároveň si uvědomovali, že tento okamžik nebude trvat věčně. Pomine s prvním ranním svitem. Rozplyne se jako dým vznášející se zlehounka nad malým indiánským ohníčkem k temnému stropu jeskyně. Bylo znát, že si tento okamžik náležitě užívají a nenechají si ho ničím a nikým vzít. Ještě jeden, poslední pohled při kterém si muž uvědomil, že se šťastně usmívá a pak ho již v několika málo okamžicích odnesla na nekonečný oceán milosrdného spánku tajemná bárka snů.

První zlatavé paprsky vycházejícího slunce nesměle ozářily nekrytý vchod do jeskyně. Muž se probudil do mrazivého rána a dříve nežli otevřel dlouhým spánkem unavená víčka, proběhl v jeho mysli včerejší příběh jako na filmovém plátně se všemi detaily nádherného dobrodružství, které si v ničem nezadalo s příběhy Ernesta Setona či Olivera Curwooda. Teprve potom se odvážil pomalu otevřít oči a... zklamaně vydechl.

Místo vedle něho bylo prázdné, vychladlé a tiché, jako svět brzkého rána. Ačkoliv byl niterně přesvědčen, že příběh nemohl dopadnout jinak nežli dopadl, přesto si ve skrytu duše přál, aby ona vzácná chvíle nikdy neskončila, aby pokračovala dál jako nekonečný příběh krásného a věčného přátelství mezi člověkem a zvířetem.

Ještě jednou se pozorně rozhlédl po celém prostoru jeskyně a říkal si při tom, co kdyby, někde... nicméně žádné co kdyby se nekonalo a tak jeho pohled nakonec spočinul na malém ohništi, které sice dávno neprodukovalo žádné přijatelné teplo, přesto v něm ještě několik žhavých uhlíků zbylo.

Opětná nutnost ohně, tepla a něčeho dobrého do hladového žaludku muže velmi rychle vrátila do reality nového dne. Prudce odhodil celtu i deku a mrazivý vzduch ho bleskově rozpohyboval. Nyní nebyl čas na romantiku. Zkušeně prohrábl popel, přihodil několik drobných větviček a v několika málo okamžicích již vystrčily své neposedné a hladové jazýčky žlutočervené plamínky, které se předháněly, kdo z nich bude úspěšnější ve svém nejdůležitějším úkolu dne, jak nejrychleji zahřát tělo člověka.

Po skromné snídani si muž zabalil přikrývku s celtou do bandalíru a převázal popruhem, aby se mu dobře nesl. Oheň pomalu dohoříval a tak ho pro jistotu ještě prohrábl dlouhým klackem a naházel na doutnající uhlíky několik hrstí sněhu. Nakonec chvíli postát v tichém rozjímání a poděkovat Bohu za příležitost, které se mu dostalo a kterou využil jak nejlépe dovedl. S trochou smutku se dnes loučil se svým oblíbeným místem a zároveň celou jeho bytostí prohříval úžasný a krásný pocit přátelství a lásky dvou tak rozdílných bytostí.

Ještě několikrát do konce zimy navštívil svou jeskyni a vždy, když kráčel sněhem zavátou stezkou, neklidnýma očima vyhledával stopy drobných tlapek, které by křížily ty jeho. V jeskyni, ve které vždy nechával v misce příděl masové konzervy pro horší časy bylo znát, že se liška do úkrytu s jistou pravidelností vrací, neboť se plechový servis blýskal dokonalou čistotou, vylízaný hladovým jedlíkem. V místě jejich společného odpočinku na nízké hromádce chvojí a podzimního listí byl cítit liščí pach, což neznamenalo nic jiného, než že zde liščí kamarádka často přespává a že se tu cítí v bezpečí. Toto zjištění mu udělalo velikou radost.

Tak, jako se nezadržitelně blížilo jaro, pozvolna se oteplovalo a souvislá vrstva sněhu začala rychle mizet nejdříve z korun stromů a vysokých homolí pískovců a teprve potom na velkých plochách borůvčí, které sem tam již vystrkovalo své roztřepené zelené chocholky. Sníh nejdéle vydržel ve stínu skal a v úzkých uličkách kaňonů, nicméně, byl to předem prohraný boj. Sluneční paprsky přidávaly na intenzitě a přesto, že v různých prohlubeninách zůstávalo několik bílých ostrůvků, které často vydrží do konce dubna, nakonec zmizí jako dávný sen.

Na vycházku do lesa již nebylo třeba se tak důkladně oblékat, i když teplota zatím ještě nevystoupila příliš nad nulu a les ještě zdaleka nehřál tak, jak by si člověk představoval.

Muž se stálou pravidelností navštěvoval svou jeskyni „důvěry“, jak ji s jistou hrdostí sám nazval a tak si brzy všiml, že liščích návštěv postupně ubývalo, právě tak, jak přibývalo příležitostí lovu ve volné přírodě. Chápal to, ačkoliv si vroucně přál alespoň na dálku lišku spatřit, zároveň si ale uvědomoval, že by bylo velmi sobecké chtít ovládat život zvířete ve volné přírodě a připravit ho o nejdůležitější součást jeho bytí, o volnost a svobodu.

Dalo se vytušit, že ji už neuvidí celou letní sezonu, a tak se s ní alespoň na dálku krátce a vřele rozloučil a popřál jí šťastný lov a dlouhé žití. Až nastane opět zima, snad si bude pamatovat, kde najde jídlo, azyl a bezpečí, možná i lidského přítele.

„S bohem a na shledanou,“ řekl nakonec a po tvářích až do hustých vousů mu pomalu stékaly chladivé stružky slz, jako ty nejčisčí potůčky horských pramenů. Byly to slzy štěstí.

Zdeněk Maštalíř – Géza

kategorie Próza nad 23 let