Souhvězdí splněných přání (P)

Ta facka přilítla odněkud zleva. Pravda, znalostma fyziky jsem ve škole nikdy moc neoslňoval, ale tahle praktická ukázka zákona akce a reakce by musela udělat dojem i na samotnýho Newtona. Odlepil jsem se mírně od země, ukázkově předvedl půl druhýho obratu piruetmo a způsobně se složil před nálevní pult.

„To abys věděl, jak se chovat k dámě, mladej!“, zaslechl jsem ještě odněkud z dálky a svět přestal existovat.

----

„Kdo přivede pannu neposkvrněnou, by pána lesů Fabiána i jeho hordu čučkovskou ku hostině sezvala a krmí i nápojem skvostným uctila, nechť přání své největší vysloví a toto mu natotata splněno budiž.“

Pravda, to slůvko „natotata“ mi tam sedělo asi jako Pendolino na trase liteňský lokálky. Jenže já tohle četl v dědově deníku. A ten by mě prohodil plotem až k sousedovi na hnůj, kdybych jen trochu zapochyboval o čemkoliv, co si kdy zapsal. Deník byl svatej. No a pro mě vlastně i děda…

Naučil mě, městskýho kluka, vlastně ty nejdůležitější věci. Pod jeho dohledem jsem vylez na svůj první strom. Vlastně i na druhej. Jenže to jsem kradl sousedovi zralý švestky. Dal mi tenkrát takovej jakoby pohlavek a řek, že ke snídani bude fajn koláč. Jo a první prak, rozbitý okno, slzy kvůli Julče z domku odnaproti, roztrhaný kalhoty z bitek s vesnickejma klukama. Bylo toho strašně moc…

Často mi říkal, že aby člověk dostal to, co chce, stačí bejt zdravej a mít chuť žít. A ještě něco. Jenže to se vždycky šibalsky otočil k babičce, ta zčervenala a klepla ho hliníkovou lžící do čela. Fakt pokaždý. Dodneška si myslim, že nosila v zástěře jednu do zásoby, abych se nikdy nedozvěděl tu poslední důležitou věc. Proto jsem zůstal při hledání štěstí odkázanej na zápis v deníku, i kdyby tam místo „natotata“ bylo napsaný třeba „vcukuletu. A taky na to, že musím stůj co stůj najít neposkvrněnou pannu, abych mohl svý přání vyslovit.

----

„Ahoj.“, píplo někde nade mnou.

Na tváři jsem cejtil plastickou mapu cizí tlapy a věděl jsem, že tomu ranařovi budu moct ještě tejden věštit osud z dlaně jen při pouhým pohledu do zrcadla. Vydrápal jsem se na židli a zkusil zaostřit před sebe. To, co jsem měl zprvu jen za obyčejnou změť žlutejch čar, se proměnilo v záplavu vlasů, mezi kterýma na mne probleskovala hladina dvou modrejch studánek hloubky Mariánskýho příkopu.

Jestli někdy v něčem děda neměl pravdu, pak v tom, že se vždycky vyplatí jednat na rovinu a jít rovnou k věci. Tahle jeho rada mě ještě brněla v čelistech a pískala mi do ucha výhružnou melodii. Děvčata jsou v dnešní době děsný netykavky. A jejich frajeři snad ještě větší. Dobře, někomu se tohle téma může zdát trochu důvěrný, ale to snad ještě není důvod, aby člověk, kterej se slušně a jasně na něco zeptá, v následující vteřině leštil nosem parkety. Musel jsem na to jít jinak. Nasadit cit pro diplomacii, rafinovaně zahalovat pravej důvod zdánlivě nesouvisejících otázek a vůbec polehoučku rozplétat závoj nejistoty.

Během půl hoďky jsem měl naprosto jasno. Mrkání řas, horlivý kejvání, sem tam zatřesení blonďatou hřívou a hlavně nesmělý slůvka, sem tam zašeptaný, mne nemohly nechat na pochybách. Mám JI! Je jí šestnáct… ŠESTNÁCT! Kluci vlastně nestojí za řeč, kamarádi a kamarádky radši diskotéky, parčíky a flašku vodky na školním hřišti… Les jim nic neříká – jen špína, nuda, pavouci a kosa v noci. To pivo před ní na stole nestálo za řeč a hlavně – nevinnost v očích byla prostě nezpochybnitelná.

----

Venku bylo vedro, že by člověk eskymáka nevyhnal. Táhnul jsem na hrbu lodní pytel nacpanej k prasknutí a modlil se, ať obsah vydrží ještě pár hodin. Ostatně, proto mi ho taky hospodskej doteď skladoval ve svým mrazáku. Modroočka vedle mě vlastně furt netušila, co po ní chci. Ale šla se mnou. Nastavovala tvář slunku, lehce si vykračovala jen s malým telátkem a nechala se vést. Vždyť já to tu měl prošláplý. Zakopl jsem tu už o všechny šutry, u každýho smrku chvíli „v zamyšlení“ postál, spal na každým fleku a spadnul v noci snad ze všech seníků třicet kiláků odtud nazdařbůh kamkoliv…

Lidský tělo prej ze 70 procent tvoří voda. Takže když jsem se pod tim nákladem scvrkl na těch zbylejch třicet, skryly nás první stíny stromů. „Ještě tak čtvrt hoďky.“, zasípal jsem skrz duny vyprahlejch rtů a chytl se úzkýho, skoro neviditelnýho potůčku, kterej nás měl dovést až k malýmu jezírku o necelej kilák vejš.

Nebudu vás nudit líčením utrpení posledních pár stovek metrů. Beztak nikoho nezajímá, že jsem prožil veškerý stádia klinický smrti, viděl světelnej tunel, na jehož konci mi kynula jakási božská bytost, že jsem se v duchu rozloučil s mámou, odkázal kamarádům veškerou výbavu a v neposlední řadě se většinu času styděl, když mi před očima probíhaly highligts mýho života…

Asi jste pochopili, že jsem přežil. Protože tohle není žádnej přepis poznámek, který někdo našel v křečovitým sevření pařátů vybělený mrtvoly někde v hlubokých hvozdech brdskýho pralesa. Jo, dokázal jsem to. Padl jsem k lavičce a plynule se skutálel ke studánce, která v sobě kupodivu měla tolik vody, aby mě to přivedlo zpět ke stavu plnýho vědomí..

A ona? No, jak bych to řekl. Bylo tu jezírko, že jo. A to vedro, únava a tělo i vlasy slepený potem. Zkrátka, když jsem se odhodlal ohlídnout, byla už ve vodě, cachtala se a něco na mě pokřikovala. Neodvažoval jsem se tím směrem krom toho krátkýho mrknutí podívat. Zády k ní jsem začal na celtu vytahovat z pytle pečený kuře, řízky, karbanátky, zákusky sladký i slaný, jednohubky jemný i pikantní, ovoce sladký a zeleninu šťavnatou . Vše pochopitelně poněkud rozblemcaný. A taky víno, pivo a nějakej ten tlamolep. Do toho jsem žvatlal. Žvatlal a žvatlal, až jsem vyžvatlal úplně všechno. Všechno o tom, proč tu se mnou vlastně je, co od ní potřebuju a hlavně to, podle čeho jsem si vybral právě ji a její nevinnost.

To náhlý ticho bylo tak hluboký, že by vandrák slyšel krtka mrknout. Že se nepohnul list na stromě, to se dalo v tomhle počasí čekat. Ptáci se buď zdekovali, nebo drželi zobák a slabej proud potůčku se zastavil a snažil vsáknout do země v očekávání nějakýho neštěstí.

Otočil jsem se. Stála uprostřed jezírka a jen se na mě dívala. Veselí v očích nahradily rozpaky a zkřížený ruce na prsou jako by chtěly dohnat to, co její mlčení právě přiznalo. Těžko říct, jak dlouho jsme tam tak na sebe civěli. Až nám najednou oběma začal v koutcích hrát úsměv. Natáhnul jsem se pro první láhev co jsem nahmátl, sednul na zem a pořádně si přihnul. Vždyť moje nikdy nevyslovený přání vlastně vystupovalo z vody a blížilo se ke mně. Kapky jí s vlasů dopadaly na zápěstí, proháněly se mezi pihama a spojovaly je v souhvězdí budoucího štěstí…

Jaroslav Pagáč – Jaroos

kategorie Próza oldpsavců