Dlouhé roky jsem Tě hledal
ve stráních nad řekou,
když vítr se zvedal
a hnal mě na pouť dalekou.
Dlouhé roky jsem hrál
po pražcích bloudily prsty,
v koruně stromu výr se smál
na Tebe jsem čekal, Kristy.
Pak s ozvěnou z daleka
zaslechl jsem Ten hlas,
přišla má naděje veliká
a skoro zastavil se čas.
Když jsem došel až tam,
kde jsi seděla a zpívala,
zapomněl jsem, že jsem sám
jak ses na mě dívala.
Spolu jsme pak rozezněly struny
já přišed si blíž
stál na vrcholu duny
zjistil, že Ty spíš.
Dal jsem Ti polibek na Tvář
a cítil se nesmírně šťastný
nejsem už teď samotář
půjdem na vandr věčný.
Naše těla se proplétala
měli jsme jednu duši
příroda kolem krásně rozkvétala
aniž kdo co tušil.
Konečně jsme dva na toulky
kráčíme ruku v ruce
odcházíme zase do dálky
navěky Kristy, k té řece.
Martin Brabec
kategorie Poezie do 23 let