Štěně (P)

   „Chuligáne jeden! Já ti dám vokrádat starý lidi!“ hulákal zavalitý čtyřicátník a držel mě přitom pod krkem. „No tak, pane, mějte rozum a pusťte toho chlapce.“

   „Jó. milá paní, s takovejma to jináč nejde. Dyť já už na to nemoh koukat, jak se tu taková stará ženská musí dohadovat s tím syčákem!“ V záchvatu spravedlivého hněvu mě začal škrtit tak důkladně, že jsem nemoh ani pořádně dejchat, natož říct něco na svou obhajobu. „To byste ho taky mohla prosit až do večera a stejně by vám to ukradený štěně nevrátil!“

   „Ale von mi ho přece neukrad…“

   „Jak to? Neukrad…“ znejistěl samozvaný ochránce spravedlnosti, ale nepřestal mi muchlat košili. „Abyste tomu rozuměl, to štěně mu dal dědek, teda jako můj manžel. Topil štěňata a tady mladej pán šel kolem. No a ten starej blázen hned na něj: Mladej pane, nechcete štěňátko? Aspoň jedno. Ať je nemusím utopit všechny… a tenhle trouba teda že jo. Tak mu hned dědek strčil za košili jednoho mamlasa! Naštěstí jsem to všechno viděla z vokna, i to, že tady chlapec jde sem na nádraží …a tak honem běžím za ním, abych si to štěně vzala zpátky. No představte si to! Tomu mýmu bláznovi nestačí jakej já mám doma vočistec, když v tom našem krcálku přechovává párek těchhle voblud. Von eště chce zkazit život takovýmu mladýmu člověku.“

   „Jakýpak zkazit život,“ ozval jsem se konečně, protože ten mameluk mě mezitím přestal škrtit, „dyť vám nejmíň podesátý vopakuju, že mám zvířata rád.“ „No vidíte, pane, a tohle von mi tu mele pořád dokola a nedá si říct a nedá. Von je holt moc měkkej, protože z toho eště nemá rozum, jinak by přece nemoh říkat, že je to štěně škoda utopit…“

   „Cože? Utopit?!“ zachrochtal zoufale samozvaný ochránce spravedlnosti.“Jéžišmarjá, babo! To nemůžete říct rovnou, že ste blázen? Člověk tu kvůli ní… Jak já teď vypadám? Taková vostuda!“

   „Co si to dovolujete, vy hulváte! Já tohle přece nemám zapotřebí! Tak si to štěně třeba sežerte. Voba!“ Babka uraženě vycouvala z nádraží a na nástupišti nastalo trapné ticho. Podíval jsem se na hodinky, vlak mi odjížděl už za pět minut. Sehnul jsem se pro štěně, které mi během „rozhovoru“ vypadlo z rukou a vyrazil jsem z hloučku rozcházejících se diváků směrem k poslednímu vagónu… „Haló! Haló! Mladej pane!“ ozvalo se mi najednou za zády. Otočil jsem se – zase vona! „Já… jenom jsem se vás chtěla zeptat, jak velkej máte byt.“

   „Garsonku. A vůbec, proč to chcete vědět? Mně ten pes tam vadit nebude.“

   „No nic… akorát…“

   „Co?“

    „…no…víte…já vám v tom kvaltu tady…docela zapomněla říct to hlavní…že to zatracený štěně…že je to bernardýn.“

Mirek Valina

2. místo v kategorii Próza začátečníků