.jpg?ph=7628832d1c)
Běžel nocí, sytý a spokojený, s lehkostí šelmy, opilý svobodou. Přeskočil povalenou popelnici. Jako stín se mihnul kolem zadního vchodu do kuchyně a přes zanedbaný parket výletního restaurantu se prosmekl na pěšinu, kterou si nejeden pozdní host zkracoval cestu do chatové osady.
Probíhal místy, která mu umožnila přežít zimu.
Nevzpomínal, netesknil. Věděl jen jedno, lidé se nedají udolat, dají se jen přelstít. Na podzim, těsně než začal padat sníh, lovci rozprášili smečku, ke které patřil. Netušil, jak hluboké instinkty jej hnaly do houfu. Díky tomu se malé štěně naučilo přežít. No, malé! Dá-li se to říct o ročním vlčím mladíkovi.
Se smečkou se naučil lovit, vystopovat zaječí pelech, nepohrdnout žábou, když je tak hloupá a skočí vám před tlapy. Vyplenit udírnu, nebo si hrábnout pro slepici, již taková sranda nebyla. Velice rychle pochopil, z čeho musí mít strach a pach smrti jej hnal dlouho a daleko.
Tady, u zimní čundrácké hospody a letní mastňácké vývařovny, se uživil přes měsíce hladu. Byla to taková tichá dohoda. Vlčák předstíral, že hlídá, kuchař předstíral, že je jeho pán. Dohoda ohraničená vyceněnými zuby.
Nikdy si pes nedal sáhnout na provaz, který jako otrocký obojek s otřepaným koncem, připomínal, alespoň v člověčím rozměru, bolest z odloučení. Zradu!
Nemohl si pamatovat kupčení, prodej sice čistokrevného, ale bohužel sedmého štěněte. Nemohl vědět, že byl koupen jako hračka. Jako věc, která se hodí na prázdninové hry. Nemohl by pochopit, proč zrovna září je měsíc odložených zvířat, vyhozených uprostřed dlouhé silnice, nebo uvázané v lese.
Téměř směšný problém, vedle odložených dětí!
Nic z toho psa netížilo a jeho vlčí předky by potěšil pohled na šedivého dravce, který má svůj vztah k lidem postaven na respektu, ne na strachu.
Teď, na prahu rána věděl, že je nejbezpečnější čas proběhnout své území, očichat si hraniční místa. Za posledními chatami začíná lesní palouk. Za ním se pískovcové skály prudce semknou k potoku a v příčných údolích je řada převisů a jeskyněk. Bral to jako samozřejmost, že zde nacházel trempy.
Ty lidičky, vonící kouřem, potem, pohodou. Nebál se jich, oni se nebáli jeho, občas mu pohodili jídlo, neomezovali. Prošmejdil kemp pod velkým převisem, strčil čumák do otevřeného géba. Vyhrábnul kuřecí kost z písku, odnesl si ji opodál. Spíš ze zvyku, než z potřeby, ji zahrabal na pravé místo.
Po cestě k tůni se zarazil. Na mýtině spala dvojice, zachumlaná do starých maskovacích celt. Ta vůně starého plátna v podvědomí sepnula vzpomínku na štěněčí dobu. Rvačky o místo u mámy, první zápolení, první rozdrbaná výstelka prádelního koše.
Duševní spojení pračlověka s vlkem funguje do dnes. Kluk se posadil a přes slábnoucí tmu uviděl siluetu sedícího psa. Akélu, jak ho v partě pojmenovali, poznal okamžitě podle velkého uzlu na provazovém obojku.
Chlad, který vnikl do spacáku, pohladil dívčí tvář. Probudila se, ale jen natolik, aby se vrnivě zeptala na důvod vyrušení ze spánku. Neodpověděl, dopnul zip a zachumlal je oba do celt. Nebylo co vysvětlovat, když je hlídá přítel.
A znova, po kolikáté, stal se ten zázrak, že se pes dobrovolně rozhodl sdílet pelech s člověkem. Čenich spočinul na předních packách a jen pozorné uši byly známkou toho, že pes nespí.
Slyšel, jak po pěšině vedoucí od vsi, přichází muž. Šel potichu, ale neskrývavě. Obcházel svůj revír a měl rád nedělní rána, kdy do lesa chodil ze záliby, ne pracovně. Zelený montgomerák byl v této ranní době stejně černý, jako okolní stromy, jen špice pískovcových skal se rýsovaly světle v očekávání slunce.
Kulobrok, zlomený přes rameno, vydával nezřetelné vrzání. Ovšem psovi se zježila srst. Ten zvuk spojuje hrom, bolest a krev. Zůstal nehybný, neboť věděl, že se mu v blízkosti těch lidských mláďat nemůže nic stát.
Než hajný došel na dohled velkého převisu, vypísklo první ptáče. A než prošel kolem polomu spacáků, jako výbuchem křičel celý les.
Měl rád tyhle mladý party před vojnou. Přivážely do těchto tradičních kempů romantiku a upřímnost. Občas na ně spustil zhurta, ale věděl to sám, že je to spíš na oko.
Jenom tak mrknul na hromadu připraveného chroští a dřeva, jestli neuvidí syrové dříví. Opodál, za houštím maliníku, zahlédl maskáčový žmach. U něj spal vlčák.
Ten pohled přesunul jeho myšlenky k jinému problému. Má v revíru škodnou! Podle stop pes. Když narazil na roztahanou zaječici nebo vyrabované koroptví hnízdo, jenom se naštval, ale tu strženou srnčí tomu zabijákovi neodpustí.
Šel dál a jak se tma stávala houstnoucí kaší světla, odlétla jeho zlost s nocí. Až se bude vracet, musí říct mladým, aby svého psa nepouštěli volně. Musí je upozornit na místního vlkodlaka.
Po delší clnnli se zvedl vánek rána, rozsvítil naposled oharky a rozhýbal rosou omyté vršky borovic.
Pes se zvednul, když se spacáky u jeho hlavy začaly chrout. Jeho divoké vlčí srdce, jen krátký moment, bojovalo s touhou zůstat. Pak se však vydal po stopě, kterou cítil jen on. Směrem kam odešel ten člověk smrti. Po pár metrech odbočil do jednoho z mnohých údolíček, s čumákem u země, se zrychlením lovce.
Vzpomínky zametal ohon.
Běžel ránem s lehkostí šelmy, opilý svobodou, vstříc dni, kdy proti větru potká osudný posed.
Jiří Bok – Bokajs
2. místo v kategorii Próza nad 23 let