... (Teda lidičky) (P)

   Teda lidičky, musím vám něco říct. Je sice asi blbý, aby pes poučoval člověka, ale však vy taky nejste dokonalý a spousta věcí vám uniká. A o to mi právě jde.
   Byl jsem vám dneska zas po delší době »na procházce« – teda prostě venku. Povětří bylo příhodný na dost slušnej vejšlap – pěkně naschlá zem, takže se tlapy nebořej, ani vedro ani zima, prostě dobrej počas. Vždycky jsem zvědavej, kam zamíříme. Nesnáším, když si to panička namíří někam do města – vždycky mě to celýho rozhodí – tolik zvuků, pachů, nic pro normálního psa. Navíc se jde celou cestu po chodníku nebo po silnici a z toho šíleně pálej tlapky. A taky se nedostanu z toho řemínku, kterým panička pořád nějak cuká a tahá, takže pes nemůže ani pořádně jít. Ale i to dneska vypadalo v pohodě, protože jsme zamířili na druhou stranu od města. Čím víc jsme se vzdalovali od domova, tím víc jsem byl v pohodě – padaly ze mě takový ty všední starosti jako nepustit na můj pozemek ty hnusný kočky a ptáky, pravidelně obejít a označit si svoje území, pořádně vynadat těm strašně ječícím dětem, co se navíc proháněj na kolečkách, a samozřejmě nenechat si uniknout nic dobrýho, co panička přinese do misky. No, a teď jsme si to štrádovali do polí. Řeknu vám, je to skvělej pocit, když vás panička pustí z řemínku. To se pak musí pořádně vyrazit a letět tou největší rychlostí, skoro kosmickou, co jen to jde. Zase se to nesmí přehnat, protože mě čeká většinou tak aspoň hodina běhu, a navíc musím trochu dohlídnout na paničku. Ne, že bych ji hlídal, stejně si dělá co chce a když si ublíží, tak tomu nezabráním, ale když jsme takhle venku, jsme tým – když ona někam zatočí, tak na mě houkne, když já něco najdu, tak jí to ukážu, prostě držíme spolu. Akorát mě štve, že se panička nedokáže tak odvázat. Občas po mně něco hodí, občas mě prožene, ale jinak prostě jen jde. Zato já lítám jak pominutej, válím se, hrabu, prostě využívám každý chvilky. A ona se mi jen směje.
   A tady jsem došel k tomu, co jsem vám chtěl říct. Lidičky, ať už půjdete se svejma pejskama ven, nebo třeba i bez nich, nebo třeba ani nepůjdete ven a budete doma, až to na vás přijde, klidně se začněte válet, hrabat nebo co já vím, co dělá člověk, když má radost, prostě blbněte a nedržte to v sobě. Protože tím, že budete svoji radost dostávat ven, nakazíte i ostatní a uvidíte, jaká pak bude na světě psina. A o to tady jde, ne.

Petra Mašanská

kategorie Próza do 23 let