Ten, který chtěl pokořit horu (P)

Krok za krokem, metr za metrem stoupá strmou a klikatou stezkou mezi kosodřevinou a skalními srázy. Co chvíli se přidrží větvičky, aby si usnadnil cestu. Pohybuje se těžce, unaven přibývajícími léty života. Už je to hodně dávno, co poprvé zatoužil stanout na vrcholu. Celý svět se tehdy prostíral před ním, všechny cesty začínaly u jeho nohou. Vlastně ani neví, kdy a kam vystoupil vůbec poprvé. Tato hora však v něm zanechala stopu osudovou.

Prodíral se tehdy – stejně jako dnes – kosodřevinou stále výš a výš. Pokořit horu – to znělo někde v jeho nitru. Dobýt kótu. Přemoci živly. Zvítězit nad divočinou. Ještě kousek – a zdolá vrchol. Ještě kousek – a...

...a najednou jako by se někde něco zlomilo. V očích se mu zatmělo. Mdloby jej přemohly. A pak se tělo toho, který chtěl pokořit horu, svezlo mezi větve vysokohorského porostu.

Ani nevěděl, jak dlouho tam vlastně ležel. Když se probral, nad okolními vrcholky se třpytila jasná noc a kdesi v dálce jen matné odlesky světel dávaly tušit existenci měst, živých měst tam dole u jezera na úpatí hor, v této žhavé letní sezóně až nepříčetně přeplněných rekreanty. Jít někam – ať nahoru či dolů – se nedalo. Mihotavé jiskry hvězd skoro nesvítily a anorektický – jakoby sotva vylíhlý – srpek měsíce také žádnými světelnými záplavami nepřispíval.

A tak tam ten, který chtěl pokořit horu, takřka nehybně seděl a jen se snažil zjistit, zda neuvízl pár kroků od od některého z četných skalnatých srázů spadajících stovky metrů do hlubin. Pokud mu ovšem pohled dovolil – osahávat tato místa nohama by byla práce leda pro sebevrahy – a tím on rozhodně nebyl.

A znovu měl pocit, že jej vědomí opouští. Bludičky hvězd jako by začaly zvolna vyhasínat...

A tu jako by se odněkud z útrob horského masívu vynořil hlas:

„Blázínku! Pokořit horu se ti zachtělo? Mě? Pokořit?!

Třeba stokrát, třeba i tisíckrát se můžeš vydrápat na můj vrchol – ale co to bude znamenat? Já tady budu i tisíce let po tom, co se po tobě už dávno slehne zem.“

Pocit prázdnoty prostoupil nitro toho, který chtěl pokořit horu – a biblické „a aj, všecko jest marnost a trápení ducha“ se v něm rozezvučelo tak silně, až se začal třást. „Proč já to všechno...“

„Človíčku... “ ozvalo se – teď už konejšivěji: „všechno má smysl. I to, co provádíš právě teď. Jestli chceš, vystup na můj vrchol. Ale nepokořuj mě. Nikdy nikoho a nic na tomhle světě nepokořuj. Protože jestli máš něco přemáhat, tak jen sebe. Svou namyšlenost i svůj strach.

Všechno má smysl. Všechno může mít smysl. Jen se to musí dělat s pokorou a láskou.“

Seděl tam uprostřed kosodřeviny a čekal na rozbřesk. A hlas – ten zvláštní hlas někde uvnitř – nejprve uvnitř hory a pak i uvnitř něho – se vracel jak vlny příboje a přinášel další a další náznaky...

Střepiny...

Útržky myšlenek...

A když se konečně zpoza dalšího hřebene vynořily první sluneční paprsky, už věděl. Navzdory přestálé nepohodě končící probdělé noci se zvedl nečekaně svěže a vyrazil. A když konečně stanul na vrcholu, už to nebyla hrdost, už to nebyla póza dobyvatele, co jej ovládlo.

„Pojď, synku,“ rozeznělo se v něm, zatímco široko daleko kolem se rozprostíraly další vrcholky jako ostrůvky v moři ranního oparu: „a zůstaň se mnou chvíli. Teď už přicházíš ne jako dobyvatel, ale jako vzácná návštěva, která vážila dlouhou, namáhavou a někdy i nebezpečnou cestu, aby se mohla setkat s blízkou duší.“

Ten, který chtěl pokořit horu, se znovu rozhlédl. Jeho oči se zachytávaly o každou drobnost horského panorámatu, jeho kůže vnímala čerstvý ranní vánek jako pohlazení někoho hodně blízkého. A chvíle úžasu se protahovala a ranní mlhy se rozplývaly. Kdesi hluboko zahlédl odlesk malého zlomku hladiny vzdáleného jezera. Rozdychtěné oči se s pocitem nejhlubší vděčnosti vpíjely do krajiny, jež ještě den před tím byla pouhým bitevním polem, místem pro prověrku jeho vlastních sil.

A pak sešel zpět do údolí, do všedního života, ale odlesk hory – jejího majestátu – a toho, co prožil na jejím úbočí a vrcholu, se v něm usídlil a neopouštěl jej.

Nadále se – stejně jako dřív – znovu a znovu vydával na cesty. Stoupal do svahů, kličkoval mezi balvany a rozhlížel se z výšin po okolí. Něco v něm se však proměnilo. Nyní, když mířil k vrcholům, laskal stezky pohledem, odprošoval sviště, které snad náhodou vyplašil, vzdával úctu orlům skalním, když jakoby bez sebemenší námahy graciézně kroužili vysoko nad jeho hlavou. Zdravil horské štíty stejně jako zdánlivě bezvýznamné pahrbky a vždy jim v duchu děkoval za pohostinnost a za ochotu přijmout jeho tělesnou schránku. Nechával se fascinovat krásou a radost z něho vyzařovala.

Teď se však jeho dny krátí a on se bojí. Že už nikdy víc nesebere síly, aby se sem vrátil. Že jeho život začne co nevidět zvolna pohasínat jako poslední uhlíky večerního ohně za rozbřesku.

„Tak vidíš,“ povzdechl si ten, který chtěl pokořit horu: „věk se přihlásil, už nemůžu dál. Asi už nikdy, už nikdy víc se nepodívám na tvůj vrchol, dneska je to možná úplně naposled...

Honily se mi hlavou myšlenky – všechno to tu skončit, nevracet už se zpátky do světa, vrhnout se ze srázu a zůstat už tu napořád. Zůstat už navěky s tebou, má horo. Ale už ani na to mi nezbyly síly...“

A jako tenkrát poprvé, i nyní slyší ten zvláštní hlas odněkud z hlubin:

„A k čemu by to ti bylo?

Možná už nebudeš mít sílu zase přijít. Ale naše duše se jednou spojily a už nikdy nikdo a nic je nerozdělí.

Možná už se nikdy nevrátíš.

Ale třeba budeš mít sílu aspoň sedět doma a vyprávět. Vyprávět, že tu byl člověk, co chtěl pokořit horu. A bude to mít smysl. Protože všechno má svůj smysl. Protože všechno může mít svůj smysl. Jen se to musí dělat s pokorou a láskou...“

Ten, který chtěl pokořit horu, namáhavě sestupuje z vrcholu. Jeho pomalé kroky zanechávají mělké a pomíjivé stopy na hrbolaté stezce. Hora mu mává na pozdrav a ti dva navzdory loučení jedno jsou a laskavé slunce pozdního léta jim dává své požehnání.

Miloš Hlávka

kategorie Próza oldpsavců