„Potřebuju vocas! Rezatej, chlupatej, velikej! Liščí!“ upřesnila jsem, když jsem viděla vyděšené obličeje svých rodičů. Vrátila jsem se právě z přátelského posezení v jisté vinárně a na tváři mých blízkých bylo patrné, že čekali leccos, ale tohle ne.
„Proč?“ vypravil ze sebe nakonec můj tatínek. „Proč vocas? Na co ty potřebuješ vocas?“
„Na klobouk,“ štěkla jsem, „na krásnej velikej zelenej stetson, kterej si hned zítra jdu koupit. Na stetson vocas. Je to tak těžký pochopit?“
„V tom budeš chodit po Praze?“ zeptala se opatrně maminka a z očí jí zářil nevyslovený dovětek „pitomá jseš na to dost“.
„Neééé!“ zavyla jsem v odpověď a zauvažovala, existuje-li na světě ještě alespoň jeden tak nepochopený člověk jako já. „V tom nebudu chodit po Praze, v tom budeme jezdit na vandry!“
„Na vandry s vocasem? Kdes to sebrala?“ zeptala se moje sestra a z tónu jejího hlasu bylo patrné, že mnou hluboce opovrhuje. A přece. Někde na hranicích mých vzpomínek byla zasunutá představa generála Custera s bílým stetsonem, jak velí své sedmé kavalerii u Little Big Hornu, a taky Butch Cassidy a Sundance Kit a kovbojská sombréra, a ta zlatá nádhera filmu Tenkrát na západě...
...“Tak máte vocas nebo nemáte?“ položila jsem rodičům poslední sugestivní otázku. Ha, nápad, blesklo mi najednou hlavou. Kdysi tati přivezl domů liščí ohon a ségra si ho jako malá přivázala na klacek a měla ho jako mávátko.
„Kde je ten vocas?“ zeptala jsem se jí vztekle.
„Jakej?“ zakoktala a zmateně se sunula do rohu.
„Mělas ho jako mávátko a hrála sis s nim! Kde ho máš, koukej ho vyklopit!“
Nakonec se naši dohodli, že po ocasu se tedy podívají, a jestli ho najdou, tak ať si ho nosím třeba na krku, ale že ho spíš nenajdou, protože se nejspíš už dávno vyhodil.
Nebyla jsem ochotná promeškat ani minutu a začala jsem tedy obtelefonovávat své známé a přátele. Rozrušena představou sebe samé se stetsonem a liščím ocasem jsem se většinou zapomínala představit, takže hodně kamarádů praštilo se sluchátkem již po prvním dotazu. Ještě hůř dopadli ti, kteří nebyli doma a kterým jsem po rodičích a příbuzných zanechávala stupidní vzkazy. Do noci u nás vyzváněl telefon, z velké části proto, aby mi někdo strašně vynadal, zbytek proto, aby si nechal celou věc zdlouhavě vysvětlit a pak zdrženlivě prohlásil, že ocas nemá.
Ti přátelé, které jsem zastihla doma, většinou nechápali co chci, popřípadě pochopili špatně, jako například bývalý spolužák Vladimír, který prohlásil, že svůj ocas nedá ani za zlaté prase.
Během následujícího měsíce jsem s překvapením zjistila, že mě moji bývalí přátelé povětšinou nezdraví, a všichni bez výjimky si o mně myslí jen to nejhorší.
Byla jsem na infarkt, když jsem zjistila, že spousta mých spoluvandrovníků již ocasy má. „Přece není možný, aby nikdo z vás neměl vocas!“ křičela jsem na své spolužáky a bušila nově zakoupeným custerovským stetsonem do stolu. „Kdejakej seveřan a jižan mají ocasy, kdejaká nula trampuje po světě s koženým pendrekem a vocasem, jen já ne!“
Ach, jak jsem záviděla všem těm Budulínkům, Smolíčkům a sedmi trpaslíkům, kteří vcelku mohli k ocasu přijít a ani by nevěděli jak, a jak jsem byla nešťastná, když jsme se pak sešli na nádraží, já a armáda mých ocasatých přátel. Pak jsem však zazářila.
„Vy ste aspoň rozumná,“ povídá mi průvodčí ve vlaku, „vy budete vedoucí, ne? Túty puberťácí, co nosí pár chlupů na klobouku a hned si myslí, že sou sedum statečnejch, ty mi vám tak lezou na nervy! Fuj, vy ste výkvět českýho národa, vy moulové!“ vykřikl na závěr a plivnul bandě ocasníků pod nohy. Zaradovala jsem se.
Radovala jsem se i tehdy, když zbabělý kamarád Hagen, jež neunesl představu být považován za puberťáka, zahanbeně očesal svůj klobouk a liščáka pietně zahrabal kdesi v lese. Nejezděte tam, už tam není. Nosím teď na krásném velikém zeleném stetsonu rezatej, chlupatej a velikej ocas, jsem všech sedm statečných dohromady, a přítel Hagen je pouhý bezocasý velitel tlupy ocasatých puberťáků.
Eva Obůrková – Šklíba
1. místo v kategorii Próza do 23 let