Ty to bratře víš,
že sházíš mi
čím si dál
tím víc,
tomu,
pláči,křičím,
Tebe nenacházím,
jen sebe a tmu
a nic víc.
K tomu výkřiků pár,
několik žalmů
co rád bych Ti dal,
nic platno jsem sám
a sám.
Tvá židle,
Tvé knihy,
Tvůj talíř
i polštář,
pár indiánů
a rozehraná hra.
To tu zbylo
snad proto,
abych zjistil,
že jsem Ti měl být blíž
a obdivovat Tvůj smích
i když křivé zuby si měl.
Již nevadí mi,
že bratrství píšeš
s tvrdým y,
Tys věděl přece jenom víc.
Snad proto sis přál,
abych s Tebou
vyšel na stezku,
která nás měla zavést
do hor,strání,luk
a já to nepochopil,
protože jsem hňup.
I když je již pozdě,
přesto předstupuji
před Tvůj totem,
abych s Tvým stínem,
potom všem,
vystoupil na vrchol.
Odtud rozhlížel se
do všech směrů,
se slzami v očích
pokorně děkoval
že zde s Tebou
býti mohu.
Přestože více již
dělat nemohu,
do Tvého údolí
své děti přivedu…
Pavel Formánek
kategorie Poezie