V čem vidíš problém? (P)

   „Ale no tak, Kejve. V čem vidíš problém?“

   „V čem? Se ptáš? Třeba v tom, že jsem mrzák!“ zařval poslední slovo tak hlasitě, že se po něm celá hospoda otočila. Nejprve trochu s výčitkami, po pohledu na jeho vozík se ale pohledy změnily spíše na soucitné.

   Ten rozhovor už trval přes hodinu a bylo to stále dokola to samé, stejně jako spousta podobných diskuzí předtím. Já přesvědčující, on odporující.

   „Tak jsi přišel o nohu, no. Vím, že je to blbý, ale tím přeci nic nekončí. Dostaneš protézu, naučíš se znova chodit, začneš od začátku …“

   „Tak o nohu, jo?“ nenechal mě domluvit, „ale že jsem přišel při tý bouračce i o manželku, to už si nějak nevzpomínáš, co? Prostě to nejde, zapomeňte na mě, jezděte dál, ale já jsem skončil. Nejen s vandrama. Pro mě skončilo všechno, copak to nechápeš?“

   Teď už pro změnu skoro brečel. Tyhle výkyvy nálad měl od té doby, co se to před rokem a půl stalo. Často jsem se s nimi musel vypořádat při návštěvách u něj, ale měl jsem pocit, že se to lepší. Už jen proto, že tohle bylo poprvé, co se mi ho povedlo dostat z bytu, ven na pivo. Na druhou stranu jsem měl často pocit, že je všechno marný. Jednu chvíli vzpomínal na kluky z osady a na společné vandry s výrazem dítěte, kterému chybí jeho milovaná hračka, aby s tou samou hračkou po chvíli prásknul o zeď.

   Trpělivost jsem měl, ale co docházelo, byla psychická síla a chuť dělit čas mezi rodinu a invalidního kamaráda. Dnes to prostě bylo buď a nebo. A přesně tak jsem to Kejvovi, ač to nešlo lehce přes jazyk, naservíroval.

   „Buď se vzpamatuj, kamaráde, začni se sebou něco dělat, začni znova nebo se mnou už nepočítej. Tedy nepočítej se mnou tak často, jak doposud. Mám i svůj život. A první šanci máš za měsíc. Jedem s osadou ven a pojedem klidně tam, kam můžeš s vozíkem, jen, prosímtě, pojeď.“

   Kromě tichého: „Odvez mě domu,“ už to odpoledne nepadlo ani slovo. Jeho pohled, který pronikal doslova do morku kostí, jsem ale cítil od té doby, co za ním zaklaply dveře, stále.

****

   „Jedu s vámi. Ahoj v sobotu.“ Žádná zpráva za poslední rok mi neudělala větší radost než tahle od Kejva. Četl jsem ji znovu a znovu a nemohl uvěřit, že je to pravda. Ale byla. Pravda uvězněná v malé bakelitové krabičce mobilního telefonu, pravda, která znamenala jediné – rychle přeorganizovat vše, co jsme si o víkendu na slezině s klukama domluvili. Vzhledem k tomu, že na zbytek osady měla zpráva stejný účinek jako na mě, nebyl to problém. Viky s Majorem pojedou už v pátek dle plánu do Vestce, v sobotu přejdou na flek, kde si nechaj bágly a sejdou dolů do vesnice. Já s Houbou naberu v sobotu Kejva a sejdem se všichni po obědě u hájenky. Blíž k lesu už se autem nedostaneme a nového hajného nemá cenu o výjimku ke vjezdu do lesa prosit, vzhledem k jeho vztahu k trampům. „Jó, za starýho hajnýho Švejdy, by to byla jiná,“ posteskl jsem si v duchu. Ale navadí, jsme čtyři a to by v tom byl čert, abychom kamaráda s vozíkem na flek nedotlačili. Těžší než dvoukolák s proviantem na potlach být nemůže.

   No, mýlil jsem se. V okamžiku, kdy mírné stoupání od hájenky začínalo měnit svůj sklon k horšímu, jsme si na dvoukolák vděčně vzpomněli.

   „Člověče, čím se krmíš, žes tak těžkej,“ zavtipkoval jsem.

   „Jo, kamarádi, těžkej život, těžkej osud, rovná se těžký tělo! A moc neremcejte, myslíte, že já to s váma měl ty roky, co jsem vám šerifoval, lehký?“

   „Snad ještě šerifuješ, ne?“

   „To ještě proberem u ohně. A teď, kamarádi, na Bělehrááád!“ zvedl berle směrem ke kempu v parodii na známou scénku ze Švejka.

   Cesta ubíhala pomalu, ale rum, konzumovaný o častých pauzách, nám dodával sílu duševní, když už ta fyzická za moc nestála a za dvě hodiny jsme už Kejva přenášeli přes malou strž za flekem. Během chvilky už vesele plápolal v ohništi oheň, obklíčen plechovou kavalérií pítek a ešusů, bezedné felíny, s přítelem trampa na tři, kolovaly a čím více koleček oběhly, tím nám bylo líp. Tlachalo se, zpívalo, vzpomínalo i plánovalo. I načatou otázku šerifování jsme vyřešili a dali jsme mu, po dlouhé diskuzi, nakonec za pravdu, že by hvězdu měl nosit někdo jiný. Prstem jsem přejížděl novou ozdobu klopy svého kabátu a sledoval Kejva. Naprosto jiného Kejva, než se kterým jsem před měsícem seděl v hospodě. Prostě starého Kejva, jak jsme ho znali celá léta a snad ještě veselejšího, vtipnějšího a uvolněnějšího. Stejně jako ostatní, jsem cítil, že je to výjimečná noc, kdy se něco mění k lepšímu a snad proto se nikomu nechtělo ji ukončit. To za nás udělalo až první ranní světlo, které na východě začínalo vykreslovat obrysy protějších kopců ve chvíli, kdy jsme zalézali do spacáků.

   Vyhrabal jsem se z pelechu jako poslední a polední sluníčko už nemilosrdně žhnulo skrz větve borovic. U ohně panoval čilý ruch, z kotlíku voněl čerstvý gulášek made in konzerva, a jak už je u naší osady zvykem, zbytky alkoholu byly opět na oběžné dráze okolo ohniště. Nikam jsme nespěchali, den je v tuhle dobu dlouhý a dolů to s vozíkem půjde určitě rychleji, než obráceně. Když jsme se nadlábli, Viky s Houbou odešli ke studánce pro vodu a Major vyrazil na obchůzku po okolních kempech, jestli tam nenarazí na někoho známého. Zalil jsem si kafe, zapálil cigáro a poprvé si užil své výsady uvelebit se v šerifském křesle. Kejv seděl na vozíku naproti mě.

   „Kafe jsme si vždycky dávali na vyhlídce, pamatuješ?“

   „To je pravda,“ přisvědčil jsem.

   „Chtěl bych se tam podívat.“

   „Tak, jo, až dorazí kluci, můžem tam mrknout. Výhled dneska asi nebude nic moc, ale …“

   „Jen my dva,“ přerušil mě, „ jako za starejch časů, když jsme jezdili sami. Myslíš, že mě tam dokážeš dostat?“

   Otázka byla spojena s takovým pohledem, že jsem nedokázal říct ne. Nešlo to sice vzít naší zkratkou přes hřebínek, ale okolo vedla docela pevná lesní cesta, ze které to bylo na vyhlídku už jen kousek. Ten kousek nám dal sice pořádně zabrat, ale za nějaký čas už jsme se vydýchávali na vyhřáté skalní plošině. Tohle místo jsme milovali, dokázali jsme tu pokaždé prosedět spoustu času a sledovat scenérii protějších skal. Byla to největší rokle ve zdejším kraji, naše plošina byla zhruba v polovině její délky a kolmá stěna pod námi padala do pořádné hloubky. Protější stěna tak vysoká nebyla, takže se za jejím vrcholem otvíral výhled dál do pískovcové krajiny. Pravda, dneska se obzor ztrácel v oparu, jak jsem čekal, ale i tak bylo na co se dívat.

   „Dáš mi cigáro?“

   „Já myslel, Kejve, že od toho …, od tý doby …, však víš, nekouříš?“

   „Myslíš, od tý bouračky?“ odpověděl naprosto klidně a potáhl si ze zapálené cigarety.

   „Klidně o tom můžeš mluvit,“ pokračoval, když slastně vyfoukl, „je to všechno pryč a hlavně díky tobě.“

   „Rád bych ti za všechno poděkoval,“ natáhl ke mně ruku.

   „Ale prosím tě, to …“

   „Nepřerušuj mě, prosím,“ zastavil mě opět v půlce věty ve chvíli, kdy se naše dlaně zaklesly v pevném stisku.

   „Mám ti za co děkovat. Nikdy jsi to se mnou nevzdal, celou tu dobu ses snažil. A nebýt toho, žes mě svou urputnou snahou dokázal vytáhnout na pivo, nebýt našeho rozhovoru, bylo by asi všechno při starém a shnil bych v tom pustým bytě za živa. Přemýšlel jsem o tom, cos řekl, celý ten měsíc a měls pravdu. Už to tak nešlo dál, jednou to muselo skončit. A teď jsem připravenej za tím udělat tlustou čáru.“

   Pustil mou ruku, kterou celou tu dobu pevně svíral, dal si práska a típnul vajgla o vozík.

   „Byls opravdu kamarád,“ zašeptal a podíval se na mě pohledem, kterej říkal úplně všechno.

   Než mi došlo, proč ten minulý čas v poslední větě, bylo pozdě. Jeho ruce se mohutně opřely o kola vozíku a než jsem stačil cokoli udělat, Kejv zmizel za hranou plošiny. Tiše, bez výkřiku, smířeně …

   Oči se mi zalily slzami a udělal jsem to jediné, čeho jsem byl v tu chvíli schopnej.

   Smekl jsem klobouk.

Martin Šlápota – Šlápi

Kategorie Próza