Vandr pod mostem (P)

   Pod dálničním mostem plyne řeka. Štítivě se dotýká břehů, které ještě nedávno byly staveniště. Místo trávy se na březích vlní brázdy suchého bláta a místy se válí hromady smetí.

   "To jsem nevěděl, že první vandr jako osadník budu trávit na skládce," remcá nový člen.

   Šerif ho zrazil. "Nedá se nic dělat. Je to tradice. Tady jsme před pěti lety založili naši osadu..."

   "Tenkrát kolem rostla vysoká tráva a plno keřů a stromů," doplnila ho Vichřice.

   "Ano a taky tu nebyl ten most," řekl šerif a shodil usárnu na zem. "Rozdělejte oheň, ať to máme za sebou. Potom vyrazíme na silnici a stopem odjedeme na vandr."

   Z toho, co na šli na skládce rozdělali ohníček a když se rozčadil, šerif slavnostně vybalil ze žracáku osadní kroniku.

   "To je na slavnostní zápis," řekl s dojetím, "a taky z ní přečtu slib věrnosti osadě."

   Nový člen začal ze sebe soukat slova, jak mu šerif napovídal, a cítil, jak na něho všichni upírají oči, zvláště Vichřice. Se zdráháním přednesl: "Já jako tramp, slibuji zachovat věrnost osadě a snášet s ní dobré a zlé," a dostal od šerifa domovenku.

   "Tak a je nás pět," jásal Blesk.

   Nového člena příjemně překvapilo, že součástí obřadu přijetí do osady je i kamarádský polibek od Vichřice. Vichřice byla ten pravý důvod, proč usiloval připojit se k téhle partě. Ovšem není se čemu divit – když Manitou rozdával trampským dívkám hezké tváře a všechny stály se svými plecháčky skromně ve frontě, vzala si na to Vichřice ešus a určitě šla dvakrát.

   Šerif opatrně uložil kroniku a pokynul Vichřici. Ta hbitě vybalila feldflašku plnou čaje a krajíčky chleba. "Tenkrát jsme pili čaj a přikusovali suchý chléb," řekla Vichřice, "tradice je tradice, ta se musí dodržet."

   "A dělejte, ať můžeme z toho smetiště vypadnout," vrčel vzadu Béďa.

   Byli uprostřed hostiny, když se k nim blížil postarší muž. Měl vlněnou kostkovanou vestu, na hlavě hučku, vypadající jako bývalý kovbojský klobouk. Šerifa okamžitě napadlo: kanadský dřevorubec.

   Muž došel až k nim, nevěřícně na ně zíral a pak řekl: "Co tady děláte, děcka? Proč nejste v lese?"

   "To je hajnej?" zašeptala polekaně Vichřice.

   "Tady nemůžete zůstat," řekl kanadský dřevorubec. "Pojďte se mnou děcka, já už se o vás postarám."

   Choval se nesmlouvavě, hned udusával čadící ohníček a tak ho poslechli. Šli za ním. Za skládkou se objevily ploty zahrádek, a když prošli celou zahrádkářskou kolonií, vylezli na mírnou travnatou stráň. Na stráni stojí v borovicích a růžových keřích dvě chaty. Dřevorubec je zavedl na verandu jedné z nich a odkvapil.

   Prohlíželi si čelní stěnu chaty vyzdobenou samorosty a vybělenými lebkami zvířat. Vichřice šeptem sdělovala, že se bojí. "Pojďte odsud," kňučela, "je to určitě šílenec. Naláká nás dovnitř a tam nás upeče jako Jeníčka a Mařenku."

   "Tebe určitě neupeče," pravil zadumaně nový člen.

   "Neblázněte, vždyť vůbec o nic nejde," krotil je šerif, "zřejmě se na ten břeh nesmí a tak z nás bude tahat pokuty. Nevíte kolik se platí za vstup na smetiště?"

   Blešák seděl na kraji verandy, rozhlížel se po krásné vyhlídce na řeku a daleké kopce a neustále připomínal, že nový člen nemá ještě přezdívku.

   "Budeme mu říkat Krtek," navrhl Béďa.

   "Ne, budeme mu říkat Smeťák, na připomínku dnešního významného okamžiku," rozhodl šerif.

   "To zní hloupě," zachmuřila se Vichřice, "skoro jako koště. Přidáme tam písmenko. Bude se jmenovat Sameťák. Schválně, jestli na to uslyší. Sameťáku!" Nový člen se oddaně ohlédl.

   Mezi tím muž ve vestě kanadského dřevorubce vyhledal souseda z vedlejší chaty, statného prošedivělého vousáče, který vypadal taky jako dřevorubec, ale spíš odněkud z Apalačských hor, a zatáhl ho do dřevníku.

   "Škoda, že se toho nedožil chudák náš kamarád Slim," lamentoval kanaďan. "Ten předpovídal, že jednou vyroste generace trampů, která nebude vědět, jak vypadá les, která bude považovat městskou periférii za přírodu a trampovat budou na betoně. Už je to tady! Víš, kde jsem je našel? Pod mostem na smetišti! Udělali si ohníček z třísek a popundeklů, jedli chleba a zapíjeli to čajem. Tak jsem je vzal s sebou a pokusím se je převychovat."

   Vousáč z Apalačských hor udiveně pokyvoval hlavou poznamenal: "To je neuvěřitelný! Ale máš pravdu, je naší povinností jim ukázat, jak má vypadat správný tramping. Ale opatrně! Mohlo by je to šokovat!"

   Když oba přicházeli k verandě, všimli si, že trampové znejistěli a snad by i nejraději zmizeli.

   "No tak děcka," promluvil laskavě kanaďan a rozpačitě si odkašlal, "ze všeho nejdůležitější je dýchat čerstvý vzduch. Jsou tu stromy, tak dýchejte. Je v tom kyslík!"

   "Mně říkají Kat," začal opatrně vousáč, "trampové za našich mladých let vařili třeba guláš a zapíjeli pivem. Zkusíme to. Já vám ukážu, jak se guláš vaří. Je k tomu potřeba maso a ostrý nůž."

   Vichřice zbledla.

   Zábava v chatě se pomalu rozvíjela, ale Vichřice za nic na světě nechtěla vstoupit dovnitř. Šerif se Sameťákem ji přišli přemlouvat, ale bylo to marné. "Já vím, že to bude báječná večeře, ale já chci odsud. Víte jak divně se chovají. Třeba to s tím kyslíkem!"

   "To nejde," odporoval šerif, "nemůžeme se najíst a vypadnout, i když musím přiznat, že se mi po našem campu stýská. Musíš ten strach překonat."

   Ze sklípku za chatou vylezl kanaďan s náručí plnoulahví piva a z kapsy vesty čouhal rum. Šerifovi a Sameťákovi při tom pohledu zasvítily oči.

   "Tak co, děcka," vesele zahlaholil dřevorubec, "dýcháte, dýcháte?"

   "Ano, prosím," hlesla Vichřice a nadechla se ve svém bělostném tričku tak nádherně, že si nový člen v duchu okamžitě slíbil zachovat věrnost osadě navěky.

Jaroslava Šálková – Kavče

1. místo v kategorii Próza pokročilých