Vánoce 99

   Tak teď sedíme u štědrovečerního stolu a zvoní telefon.

   Překvapil nás mezi polívkou a kaprem. O bramborovým salátu nemluvě.

   Všem bylo jasný kdo to volá, ale každý si určitě přál, aby to byl nějaký opozdilý přející všeho dobrého a hlavně zdravého.

   Telefon zvonil dál.

   Pohlédl jsem na zbylé tři členy rodiny... a odešel vstříc vyzvánění.

   To bylo tak:

   Když jsem šel v pondělí do práce, měl jsem moc dobrou náladu, neboť vandr, z kterýho jsem se v neděli vrátil, byl naprosto dokonaleji s tou závějí sněhu v Českém ráji. No a tak jsem svýmu šéfovi – v očích ještě stříbro padajících vloček – kejvnul, že si tu službu na Štědrej den vezmu.

   Povinností služby je, že když se v nějaké instituci porouchá telefonní ústředna, je potřeba tam zajet, zkontrolovat a uvést alespoň do provizorního fungujícího stavu. Jedná se hlavně o nemocnice, ministerstva a tak.

   Ať mi nikdo netvrdí, že ausgerechnet na Vánoce se něco pokazí, když přes rok je těch výjezdů minimálně. Proto jsem také šéfovi kejvnul. Bude klid, odbydeme si nadílku a ještě dostanu vánoční prémie.

   V tenhle narozeninový den Ježíše by přeci Bůh nechtěl, abychom jako rodina nebyli pospolu...

   A teď teda ten zvonící telefon.

   "...jo jo jasně... Malešice – domov důchodců... nejdou linky... samozřejmě už tam jedu... jo,vám taky... hezký."

   Položil jsem opatrně sluchátko, snad aby to tak neklaplo.

   "Hele, já se hned vrátim, dyť to mám za rohem," snažím se nějak zvládnout tuhle prekérní situaci, ale ty pravý slova mě vůbec nenapadají.

   Máma byla jiného názoru.

   Co se ale dá dělat. Služba je služba.

   A tak teď jedu tím žlutým autem co patří firmě, na kterou každej nadává a vlastně ani nevím, jak jsem se nakonec vyvlékl z rodinného kruhu. Nevím ani, jestli budu umět zpravit tu závadu na velký ústředně, nevím co si o tom všem rodina myslí... Měl jsem to odříct? Dyť Bůh by přeci nechtěl, abychom na Štědrej den nebyli pospolu. Tuhle větu jsem někde slyšel, kdysi dávno. Holt musíme některé ideály vrátit mezi báje a pověsti.

   Ale nejvíc mě děsila představa těch starobních lidí, co neslyší a nevidí a člověk se s nimi vůbec nedomluví. To mě dokáže vytočit. Furt dokolečka vopakovat věty. No snad budou všichni na ty Vánoce pryč.

   "Dobrý večer," zdravím vrátnou v hale a montážní tašku přehazuju po rameni, aby věděla kdo jsem. "Tak jakej problém tady máte?"

   Snažil jsem se mluvit jemně, aby nepoznala, jak mě to štve.

   "Podívejte, telefon vůbec nejde," vzala do ruky sluchátko ta starší pani. "Chcete půjčit klíčky od ústředny?"

   "Jo, to bych rád." A už jsme šli dlouhou chodbou, plnou toho divnýho zápachu léků a dezinfekce, až ke dveřím s nápisem – spojovatelka.

   Nebyl jsem tu poprvý.

   Poprvý ale stojím sám v malé místnůstce, před ústřednou řady UE, vedle mne starší pani, která očekává zásah odborníka a za okny klid vánočního večera v podobě různobarevných blikátek za okny nedalekých paneláků.

   Otevřel jsem dvířka ústředny a k mému údivu – nejevila známky života.

   Bodejť! Byla vypadlá ze zásuvky.

   S pocitem vítěze jsem ústřednu zapnul. Naskočila hned.

   "No vidíte, jaká boží milost nás potkala," vtipkoval jsem už zase v dobrý náladě a v jistotě, že už se brzo vrátím k rodině, "jenom je mi záhadou, jak mohla vypadnout za zásuvky."

   Zamkli jsme dveře spojovatelka a zas nás čekala ta dlouhá odpudivá chodba.

   Ve vrátnici mě čekalo překvapení.

   "Umíte naladit kytaru?" zeptala se. Netušil jsem co jí to napadlo. "Tady podívejte...," a vytáhla ze skříně starou španělku. "Zkusim" a položil jsem si tašku na stůl.

   Šlo to poměrně snadno. Struny sice byly starý, ale tomuhle dřevu to nevadilo.

   Prohrábl jsem struny a zkusil začátek Rosy na kolejích. Byla naladěná.

   "Víte chodil sem takový pán a každé Vánoce nám dělal besídku. Dneska se ale nějak opozdil. Čekáme už čtyři hodiny."

   "Čekáme? Jak to, on tu ještě někdo je?" zeptal jsem se na svůj věk až naivně,i když mi bylo jasný, že ne všechny rodiny jsou dnes pohromadě.

   "Samozřejmě! Pojďte se mnou," kývla rukou.

   "Nebojte se. Pojďte."

   Vidina návratu k rodině ochabla i s mojí náladou. S kytarou v ruce jsem se šoural tou děsivou chodbou za tou pani a vůbec netušil co se bude dít.

   Výtahem jsme vyjeli do druhýho patra a rázem se ocitli v prostorném sálu. Dopadalo sem světlo z ulice. Na zemi uprostřed se tyčila svíčka a kolem v patřičném odstupu a polokruhu seděli na židlích a vozejčkách lidé. Byl jich asi tucet. V té tmě to nešlo odhadnout. Někteří se spolu bavili, jiní jen koukali do plamínku svíčky. Staré smutné tváře. Nebo alespoň tak jsem šije představoval. Scéna jako vystřižená z filmu.

   "Tamhle je vaše místo," špitla vrátná a já jako omámen jsem obešel polokruh a usedl na zem ke svíčce.

   Zdálo se že přestali hlučet. To tíživé ticho mě oslepovalo. Zavřel jsem oči a začal hrát.

   Ejhle co to v Betlémě, zdá se že tam něco je...

   Pobrukovali si se mnou. Nesem vám noviny i Narodil se Kristus Pán. Za víčky jsem cítil plamínek svíčky. Jakoby se zvětšoval.

   Otevřel jsem oči. "Pane... prosimvás," promluvil někdo z polokruhu a podával mi nějakou knížku, "přečtěte to!"

   "Josefe synu Davidúv, neboj se přijmout Marii, svou manželku. Neboť co v ní bylo počato je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka. Hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest - Bůh s námi." Jakmile jsem dočetl, ozvalo se polotiché Amen.

   Tíživá atmosféra padla, rozhostil se klid. Ta naděje přinesla radost a veselí... radujme se veselme se...

   ...A pak jsem hrál ještě na kytaru a pani vrátná mluvila a spolu se sestřičkami rozdávala zabalené dárky.

   Když jsem pak někdy večer procházel chodbou k vrátnici, cítil jsem vůni svíčky a cukroví. Vzal jsem si tašku a vrátil kytaru.

   "Tak já jí tady zase schovám," řekla vrátná a nevyslovila otázku. "Děkuji Vám... děkuji za spravení ústředny..!"

   "No vidíte, ještě že ste mi to připomněla," vrhnul jsem se k telefonu. "Haló dispečink? Jo, tak závadu jsem spravil, odepište si to... díky, nashle!" a položil jsem.

   Ještě jednou jsem se otočil do tmavé chodby, rozloučil se s vrátnou a jako ve snu se vydal k autu.

   V uších mi zněly ty verše z Bible, které jsem četl. Začalo sněžit.

   Moje stopy brzo zapadaly.

Pavel Kovář – Kouzelník

kategorie Próza nad 23 let