Vlkodlak (P)

   "Qíňáku, já tě snad zabiju," řvala jsem jako pominutá na nádraží v Bráníku: "Tak von mě honí jako splašenej vagón, člověk nemá čas na to, aby zabalil, aby se najedl, aby se duševně připravil na vandr s ním. Z Pankráce mě žene tryskem do Bráníka, protože prý poslední tramvaj jela včera, autobus zrušili už před rokem a vlak jede za hodinu. A když zplavená dorazím na nádraží, zjistím, že ten courák jezdí v neděli a ještě jenom v sezóně. Nakonec mi s milým úsměvem řekne, jestli mi nevadí, že tady budeme tvrdnout tři hodiny." Zničeně jsem se svezla na lavičku: "Ale pamatuj si, tohle je poslední vandr! V životě už s tebou sama nevyjedu!!! Takhle je to vždycky," nadávala jsem, ale přesto jsem věděla, že spolu stejně vyrazíme už příští pátek a že mi tenhle "magnet na průšvihy" připraví celou škálu překvapení, ze kterých mi půjde hlava kolem. Jen jsem tajně doufala, že tentokrát nepojedeme sami dva, protože to zas bude katastrofa.

   Takové a ještě podobné myšlenky mi táhly hlavou během našeho čekání. Rtuť teploměru ukazovala pět stupňů nad nulou, a možná že ještě míň.

   Konečně se z nádražního ampliónu ozvalo chrchlání: "...lak z ...hy do ...ého při...de ...hou ...olej."

   "Konečně teplo," vykřikla jsem nadšeně. Qíňák se na mě zazubil. Vlak kupodivu skutečně přijel. Byl krásně modrý a patrový, a když sedíte nahoře, připadá vám, že jste v letadle. Teda alespoň mně to tak připadá! Asi proto, že jsem v letadle nikdy neseděla, ale nějak takhle si to představuji.

   Strašně ráda jezdím vlakem, zvlášť když ho mám zadarmo, a tak mi nevadilo, že se tam netopilo. Ostatně nejedeme přece tak daleko. Pak přišlo malinké nádražíčko s jednou budkou na perónu a my vystoupili. Vlak těžce zafuněl, zamrkal na nás koncovými světly a zmizel ve tmě. Prošli jsme kolem rámusivých mlýnů a vyrazili do příkrého kopce. Tam, někde nahoře, nás čeká cíl dnešní cesty. Znám to tu jako vlastní boty. Snad tisíckrát jsem funěla nahoru a padala přes kameny a znovu se drápala výš, abych uviděla ten krásný lom.

   Dnes, stejně jako pokaždé jsme vyrazili na cestu. Nahoře jsme zahnuli na lesní pěšinku. Qíňák mi vyprávěl horor o vlkodlakovi a já se hrozně bála.

   Jdeme, kameny zvoní o kanady, les šumí a Qíňák najednou povídá: "Teda, né že bych to tu neznal, ale ňák nevím, kde jsme."

   "Seš truhlík," říkám. "Přece jsme... ahá... nejsme."

   Kousek jsme se vrátili, jenže nikde nic známého. Tak jsme už mlčky bloudili po lese a hledali lom. Asi po hodině jsme ho skutečně našli. Všude bylo ticho, nikdo tu nebyl. Srub u studánky mlčel, odnikud se neozývala kytara ani praskání ohně. Vylezli jsme po skále nahoru, na okraj lomu. Zastavili jsme se u mohyly. Rozbalili jsme usky. Qíňák rozdělal oheň a za chvíli se už okolo šířilo příjemné teplo. Maso na pánvi vonělo a nám se začaly sbíhat sliny.

   V tom najednou: "Haúúúúú, haúúúúú," táhlé vytí se nese krajem.

   "Qíňáku, slyšíš? Co je to?" vstávám od ohně.

   "Vlkodlak," odpoví klidně Qíňák a dál se zajímá o maso na pánvi. "To budou ti kluci ze srubu s tím vlčákem," říká po chvíli. "Třeba přijeli teprve teď," dodá ještě a olizuje lžíci.

   "Hele, jsou tady vlci?" ptám se neklidně. A zase to: "Haúúúúú, haúúúúú."

   "Prosím tě, co by tady dělali vlci?"

   "Tak je to vzteklej pes," říkám a představuju si chlapa v bílém plášti, jak mi píchá do břicha injekce proti vzteklině. Pak jsem si zase představila psa na dlouhém stopovacím řemeni, zvlášť vycvičeného na lov trempů, jak letí po naší stopě a my utíkáme, abychom si zachránili holé životy. "Nebo je to honič vandráků," šeptám při téhle představě.

   "Jo, to nejspíš," směje se Qíňák.

   Zaslechli jsme, jak se něco škrábe po skalní stezičce nahoru k nám. Obludné, krví podlité oči, ohromná tlama, vyceněné zuby, naježená srst. Tak nějak vidím v duchu tu čtyřnohou bestii, šplhající k nám. Srdce pod maskáčem buší jako zběsilé, Slyším, jak dolů padají kameny. I Qíňák zneklidněl. Mlčky posloucháme to něco pod námi.

   "Qíňáku, póď, zdrháme," říkám a hlas mi přeskakuje.

   "To je jasnej vlkodlak," říká Qíňák tiše. "Neboj se, ten sežere jenom jednoho, a to jen v případě, že má hlad. Jenomže ten asi má, protože jinak by si nás ani nevšiml."

   "Proboha, neseď tam a dělej něco," šeptám v panice a házím věci do celty. Vlkodlak se blíží. A najednou se objevila jeho silueta na cestě. Bylo to něco mezi dogou a slonem.

   Qíňák drží v ruce klacek. Zády se opíráme o strom. "Nedáme se tak lehce," šeptá mi do ucha. Vzteklý vlkodlak udělal několik kroků a stanul v záři ohně. Hledíme do očí krásného psiska. Nádherný exemplář německého ovčáka. Pes si sedá, hlavu naklání na stranu.

   "Nevidím zuby," šeptá Qíňák. "Asi žádný nemá." Pes zívnul a tím dokázal, že zuby má. A jaký! A hlavně kolik jich měl! Připadalo mi, že je to nejzubatější pes, který kdy po světě běhal. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale asi dlouho, protože mně začaly bolet nohy. Nakonec si pes lehl a zakňučel.

   "Nevíš, jak se projevuje vzteklina?" ptám se Qíňáka.

   "Nevím," odpověděl.

   "To jsi řezník?" ptám se znova a pochybuji o tom, že ten člověk vedle mne odmaturoval.

   "Nejsem řezník, ale veterinární technik v Písnici a tam vzteklý krávy nemáme," odsekl.

   Nakonec jsem se odhodlala udělat první pohyb. Pes nic, čumák měl položený na předních tlapách a sledoval mě očima. Pomalu jsem se přiblížila k ohni. Qíňák s klackem mi kryl záda. Pes zvedl hlavu. To mě zase přikovalo k zemi. Teď se na mě vrhne a zakousne mě, myslím si v duchu. Pes ale neměl sebemenší chuť se na mě vrhnout. Ležel klidně u ohně a pozoroval mě.

   "Třeba má hlad, něco mu dáme, nažere se a odejde," říká Qíňák a já otevírám konzervu vepřového masa. Obsah jsem vyklepla do víčka od ešusu a položila ho dva metry od ohně. Pes zavětřil a zůstal ležet.

   "Na, vem si," říkám. Jako na povel se pes zvedá, znovu větří a pak už rejdí čumákem v ešusu. Tváříme se spokojeně. Strach z nás pomalu padá. Pes už zase leží. Oheň dohasíná, uléháme, kouříme poslední cigaretu. Zvíře tiše a snad i spokojeně leží pět metrů od nás. Díky bohu!

    V noci je mi trochu zima, a tak se tulím blíž ke Qíňákovi. Qíňák jen tiše ňafne. Co? Proč by Qíňák ňafal? Vystrčím hlavu ze spacáku a zjišťuji, že vedle mne leží velká černá koule chlupů. To už začíná fungovat moje psí srdce, do kterého se vešel nejenom sousedův jezevčík, ale i ta hyena odnaproti. Pohladila jsem to psisko. Zafuněl, zvedl hlavu a já pod bradou ucítila studený psí čumák. Pes se otočil, nacpal mi hlavu do spacáku, něco zakňučel a usnul. Já taky.

   V sobotu jsme zjistili, že to není pes, ale fena. Že ochotně aportuje cokoliv jí hodíte. Že umí výborně stopovat, že toho hrozně moc sežere, že pochopila své nové jméno Bobo. A v neděli dokázala přesvědčit moje rodiče, abychom si ji nechali.

   Jen jedno neumí, mluvit. Aby mi vyprávěla, proč ji její bývalý pán opustil a nepřihlásil se ani na inzerát v novinách, který jsem s těžkým srdcem podala. Proč měla na bocích a zádech ošklivé jizvy po bití a proč vlastně přišla tak podivně do mého života.

Marcela Kuchařová – Píďa

2. místo v kategorii Próza do 23 let