Z(e skal) mechu a kapradí (P)

   Tmavý nástupiště nádraží osvítily okna motorovýho vagónu Českejch drah. Z posledního vlaku vod Prahy vystoupil jen jeden člověk. Krk i s neholenou bradou schoval do vojenský šály, když jeho kabát chytil první nápor ledovýho větru. Hodil přes záda švýcarský tele a bez váhání se vydal známou trasou. Minul skupinku študáků, který pod osvětlenim nádražní lampy luštili mapu. Za rohem už moh na konci ulice spatřit osvětlený vývěsní štít hospody U Kotvy, ale dál zůstal s bradou skloněnou do šály. Věděl že je votevřeno. Vždycky v pátek bylo.

   Otevřel dveře hospody a chvíli si zvykal na světlo uvnitř. Byla plná trempů mířících na víkend do skal. Partu uviděl u stolu v rohu. Našel jedinou prázdnou židli. Tu otřískanou, kterou Kid v září pozvracel, když slavil narození dcerky Barborky.

   „Ahoj Bagy, no to je dost že deš. Dej si pivo. První je na mě. Vypadáš, že ho potřebuješ". Šerif už byl v náladě. I v tomhle se pátky nezměnili. „Tohle je Berry. Jezdí teď s náma. Fajn kluk."

   Berry měl lesklý maskáče od Vietnamců a táhla z něj cibule. Zautomatizovanym pohybem s nim zalomil palec a pokusil se o něco jako úsměv. Nechal si přinést další pivo a notnou chvíli zíral do pěny. Kid vykládal něco o nově objevenym převisu, ale nevnímal ho.

   Rozloučil se, hodil tele na záda a vyrazil ke dveřím. V nich se srazil se študáky z nádraží s báglama tak velkejma, že skoro neprošli dovnitř. Nechal je prosoukat se futrama a vyšel před hospodu. Příliš čerstvej vzduch mu najednou přišel strašně nepřirozenej. Vydal se na cestu k lesu posvěcenou matnym světlem pouličních lamp a vůbec nebyl hrdej na svejch šest piv, který nechal kamarádům v hospodě na lístku.

   Se vstupem do skal z něj něco spadlo. Jako by byl o několik desítek kilo lehčí. Jasný nebe mu na cestu svítilo zbytečně. Trefil by i po slepu. Už tudy šel milionkrát ve tmě, dešti, mlze, pekelnym vedru, a po tý vydařený oslavě tudy nes na zádech opilýho Kida. Cesty k převisu už měl plný zuby a stejně tak Prahy a všeho v ní. Odbočil na lesní palouk, sundal tele a leh si do mechu. Teplej kabát, dárek od šerifa, ho hřál i v tomhle ročnim období. Koukal na jasný nebe a těžknul. Jeho ruce i nohy se stávaly těžšími. I hlava a trup byli těžší. Čas se mu zastavil. Nevěděl, jestli ještě žije nebo umřel, jestli dosud vládne svejma končetinama, nebo splývá s mechem a stromy a tmou a měsícem...

   Jedno je jisté. Od jeho odchodu z hospody U Kotvy ho už nikdo nikdy nespatřil. Ovšem je místo tam ve skalách, kde je vždycky měkký mech, kde je ten nejbarevnější podzim a to nejsvěžejší jaro. Je jedno místo ve skalách, kde vám oheň vždycky chytne na první sirku, kde pod širákem nikdy neni zima a v noci se zdají ty nejhezčí sny. Je jedno místo ve skalách, kam se instinktivně stahuje lesní zvěř a mírumilovní trempové, protože je jim tam nevysvětlitelně dobře a nechodí tam ochranáři, protože je jim tam nevysvětlitelně špatně. Trempové s nejdelšími vousy vyprávějí U Kotvy historky o lesním strážci toho místa. O tajemném správci, který je tam všude okolo a zároveň nikde. Trempové s pohorkami se jim sice trochu vysmívají, ale i oni nenápadně vedou kroky k onomu místu.

   Já na pověsti moc nedám, nicméně to místo mám rád. Není vůbec tajné, tak pojeďte v pátek taky a uvidíte sami. Budu čekat U Kotvy.

Martin Tumpach – Kregan

Kategorie Próza