Zabloudil (P)

Černé siluety stromů ho zcela obklíčily. Ještě před chvílí si byl naprosto jistý tím, kde je, ale teď… Tam, kde tušil cestu, po níž přišel, byly jen další stromy pomalu se nořící do večerního šera.

Sakra, asi jsem neměl tolik spěchat. Proletělo mu hlavou. Poslouchal, ale nikde ani známka toho, že by poblíž někdo bivakoval. Určitě budem hrát na kytaru, jo určitě nás uslyšíš a najdeš to. Kecy. To byl ale blbej nápad. Proč jsem s nima nešel rovnou? Kdybych se vykašlal na ten pitomej pohovor. Stejně to bylo nějaký divný. Pořád na to musel myslet, dostal pozvánku a pak s ním v té firmě jednali, jako by o ničem nevěděli. Vypadal jsem jako vůl.

Ztěžka si sednul na pařez, z kapsy vyndal plánek, který mu včera nakreslil Mrožák. Snažil se zjistit, kde udělal chybu.

Cesta vedla přes Vargův kopec, pod ním se dal doprava, pak přešel přes řeku a držel se jí proti proudu asi půl kiláku. Přeběhnul louku pod Troubilovou skálou a pokračoval dál po cestě lesem. Všechno udělal dobře, tak proč je už dávno nenašel? Že by si ze mě Mrožák vystřelil? To by byl teda blbej vtip. Hlavně prej nesmím sejít z cesty. Říkal to tak tajemně. Blázen starej, myslel si, že mě to vyděsí? Ale z který cesty nemám sejít? Dyť tady žádná není. Jen tahle pitomá pěšina.

Sundal bágl a vyhrabal baterku. Už za chvíli se mu bude určitě hodit. Tmy se nebál, ale jeden nikdy neví. Jenže, co dál? Když se vrátím na louku a zkusím to znova, přijdu určitě pozdě. A když pudu dál, kdoví kam mě to zavede.

Ochladilo se a začal foukat vítr. Dopr… eště začne pršet a bude to v kelu. Pro jistotu na sebe hodil kongo. Ne, takhle to fakt nejde. Musím jim zavolat. Vzal mobil a vytočil Mrožákovo číslo. Litujeme, ale číslo, na které voláte, je buď nedostupné, nebo vypnuté.

A pak to vypadlo. Nejspíš nemá signál, snad brnkne zpátky, až zjistí, že má zmeškanej hovor. To je teda pech. Kolik že je to vlastně hodin? Znovu rozsvítil displej. Půl desátý pryč. A kolem se kvapem stmívalo. Už pomalu nic neviděl.

Ten les je divnej. Takovej jinej, když se setmí. Plnej zvuků a přitom tak smutně tichej. Ty vole, nech těch řečí a něco vymysli! Loknul si na kuráž z čutory. Fuj. Ten rum z ní smrdí jako kus alobalu. Měl jsem ho radši nalejt do petflašky.

Ale tady zůstat nemůžu. I kdybych měl chodit celou noc. Hodil si batoh na záda a vyrazil dál směrem, který pokládal za ten správný. Za ním svítil úplňkový měsíc, který co chvíli zakrývaly mraky.

Hlavně nesmíš sejít z cesty!

A les zlověstně hučel do rytmu jeho kroků. Levá, pravá, levá, pravá, le… Au! Doprdele, to byl snad nějakej kořen. Nadával, když se zvedal ze země. Asi jsem si narazil koleno.

Světlo při pádu zhaslo. Po tmě se baterka bez baterky špatně hledá a pak ho napadlo použít svítilnu na telefonu. Sáhnul si pro něj do kapsy a zjistil, že se při pádu rozbil. Krucifix, Mrožáku, ty mrzáku, tohle ti nedaruju, to máš u mě schovaný.

Ten les byl stále divnější. Jako by se mu vysmíval.

Lezl po čtyřech a rukama šmátral kolem sebe. Snad proboha nemohla spadnout nijak daleko. Musí tady někde bejt.

A v temnotě před ním se najednou objevily dvě obrovské světélkující oči. Ztuhnul a po zádech mu přeběhl mráz. Táhlé dlouhé zavití bylo tím jediným, co mu tu ještě scházelo k zešílení. Jako by náhle prozřel a pochopil, proč se měl držet cesty. V lese totiž bývají hodně moc divné věci.

…

Mrožák celou slezinu připravoval dlouho dopředu. Skoro měsíc mu trvalo, než ukecal starou partu, aby si zase vyrazili. Během loňské dovolené našel i krásné místo, jako stvořené pro tohle setkání po letech. A Brďan, o kterého mu šlo především, dva dny před odjezdem přijde s tím, že musí na důležitý pohovor kvůli práci. No fajn.

Nakreslil mu plánek, všechno popsal a nechal si od něj svatosvatě slíbit, že dorazí, když už nemůže jet s ostatními. Přísahal na osadní čest, tu by Brďan nikdy neporušil. Už je to sice dlouho, co jsme blbli do podobných nepsaných zákonů, ale takovejhle slib pořád bere jako něco zásadního, znám ho. Vysvětloval ostatním po cestě.

Byl vlastně spokojený, všechno šlo přesně podle plánu. Kotě s sebou vzalo dokonce i Plavajzníka, velkého novofundlanďana, který s nimi byl na jejich poslední akci ještě jako štěně.

Nebojte, určitě k nám dorazí. Ten plánek jsem maloval podle mapy v googlu. Uklidňoval navečer ostatní, kteří už začali o platnosti Brďanovy osadní cti pochybovat.

Bez něj by tu nebyla žádná zábava. A co potom s tím dárkem, že jo? Utrousilo Kotě. Měl přece narozeniny a byl zlatým hřebem večera. I Plavajzník vypadal trochu sklesle, asi ho mrzelo, že od vody, kterou miloval snad víc, než cokoli, museli uhnout do lesa. A navíc byl dneska měsíc v úplňku. To ho vždycky tak nějak melancholicky dráždilo. Pobíhal kolem kempu a čenichal. Už dávno mu došlo, že v tomhle lese je plno jinak vonících věcí, divně vonících.

…

Brďan spadl na záda a na báglu si připadal bezmocný jako na krovkách převrácený brouk. Ty příšerné oči, od nichž se odrážel měsíc vystupující z mraků, se k němu blížily. Táhlé vití se pomalu měnilo v zlověstné vrčení. Z tlamy toho netvora se táhl shnilý záhrobní puch.

Ještě včera by se byl vysmál každému, kdo by s podobnou věcí přišel, ale teď už ne. Už věřil, že existují. Vlkodlak!

Netvore, dím, neme tekel, ať jsi bůh anebo z pekel… Snažil se stvůru zahnat a vzpomněl si na verše z Poeova Havrana. Bože, tak tohle je konec? Přišlo mu to trochu absurdní.

Páchnoucí tlama se mu přiblížila až k obličeji.

Najednou se to nervy drásající vrčení změnilo na fňukavý pískot a horký dlouhý jazyk mu olízl tvář.

Plavajzníku, nech páníčka. Vykřiklo Kotě a les ozářil svit několika baterek.

Dostali jsme Brďana, šálalálalá. Zněl lesem Mrožákův hlas a další, které mu byly povědomé, křičely jeden přes druhého.

Překvapení, Brďane! Všechno nejlepší!

Petr Doležal – Dollyk

kategorie Próza nad 23 let