.jpg?ph=7628832d1c)
„Dál nejdu,“ zachrčel z ničeho nic Honza a ukázkově se složil do trávy. Ještě před dopadem se mu podařilo vyklouznout z usárny, takže mu stačil jeden, dva pohyby a byl spokojen. Okamžitě jsme ho následovali a během několika málo vteřin jsme už všichni čtyři vytvářeli tělotiskovou metodou na svých zádech obrazy, které později dostávaly jména: „Tráva v presu“, „Tráva, čas a 80 kg“ nebo „Útisk mnoha malých jedním velkým“ alias „Kapitál“.
Pracovali jsme ze všech sil něco přes hodinu, protože jeden z nepsaných zákonů našeho trampského sdružení Lenoši zakazuje vyvolávat aktivní pohyb nejméně šedesát minut po ulehnutí. Toto pravidlo se přísně sleduje a jeho porušení mívá za následek tvrdé tresty. Proto si musí každý dát pozor, kam si lehá. A ne jako nedávno Honza s Oldou, kteří si nevědomky lehli na kopřivy. Byly sice malinký, ale přesto Honza celou hodinu ukázkově vyl a Olda krutý boj nevydržel (tedy on ho v podstatě ani nezahájil), a tak se do konce odpočinkového času šplhal za trest na okolní borovice.
„Mohli bysme vyzvat Gauče k ňáký hře,“ povídá najednou Fáňa.
„Ty víš, že jsou tady?“ podivil jsem se.
„Sám Velký Gaučo mě ve čtvrtek povídal, že jedou sem.“
„Hmm,“ souhlasil Honza. „Ale hlavně vymyslete hru, kde se moc neběhá.“
„Neboj,“ uklidňoval jsem ho, „Gauče jen tak něco nerozhází, ani nerozchodí, natož aby je něco rozběhalo. Ale co budeme hrát?“
„No,“ vložil se do debaty Olda, „všimli jste si na nádraží toho plakátu?“
„Toho kterýho?“ reagoval Honza. „Jestli máš na mysli ten, kterej nás lákal k posunovačům, díky, ale nemám zájem. To budu radši polehávač.“
„Ale ne. Myslím ten, co nás nabádal ke sběru šneků, že prej nám Francouzi dobře zaplatěj.“
„Nám?“ zasvítili Honzovi oči.
„Ale Honzo, nám zaplatí Jednota. Já myslel, že my a Gaučové ulovíme jednoho nebo dva šneky a zejtra dopoledne uspořádáme hlemýždí dostihy.“
„Výborně!“ zařval Honza. „Uděláme metr a půl dlouhou trať a můžem ležet až do odpoledne.“
„No, jen klid,“ krotil jsem jeho nadšení. „S tím metrem a půl bych to nepřeháněl. Abysme stihli poslední vlak domů.“
„Dáme start na osmou ráno a trať může bejt dvoumetrová,“ optimistil Honza. „A poslední vlak jede v půl devátý z Ledečka a to je vodtaď šest kiláků. Neříkej, že do sedmi ty dva metry nepřelezou.“
Nejistě jsme se na sebe s Oldou podívali, protože o rychlosti šneků nemáme největší vědomosti, ale to už Fáňa radostně hulákal: „Za Gaučema, za Gaučema!“
„Tak jdem,“ souhlasil Olda. „A cestou se ještě dohodnem o ceně pro vítěze.“
Otevřel jsem dveře do chatrče, která z půli připomínala zemljanku a z půli hřebíky stlučený srub, čili stluk. Snad právě proto nazývali Gaučové svou základnu Stlukjanka. Světlo nám uvnitř ukázalo to, co jsme tušili už venku. Na dvou, jakýmsi zázrakem sem dopravených gaučích leželi čtyři kluci.
„Budíček!“ zahalekali jsme čtyřhlasně.
„Už zas?“ ozval se otrávený hlas Velkého Gauče. „To už jste tu zas? Vždyť letos jste u nás na návštěvě už byli!“
„To je sice pravda,“ souhlasil jsem, „ale vy ihned vstanete, nebo dojdeme pod kopec pro vodu a vy zažijete pořádnou sprchu.“
„Tak z toho mám opravdu strach,“ kejval hlavou Jirka zvaný Ležák. „Už vidím Lenochy, jak pro nic za nic lezou z kopce a zas zpátky! A ještě k tomu s vodou.“
„Dobře, ušetříme vás,“ řekl jsem odpouštějícím tónem, protože moje hrozba opravdu stála na špatných základech. „Ale stejně vstaňte. Přišli jsme vás vyzvat k zítřejšímu souboji.“
Gaučové pomalu vstávali a sedali se s námi do kruhu. Honza chtěl sundat k krku kalumet, ale Velký Gaučo udělal rukou zamítavé gesto.
„Není třeba kouřit dýmku míru. Jednak jsme ji vykouřili letos na jaře a potom, měli jsme výborný oběd a neradi bysme o něj kvůli vaší výtečné tabákové směsi přišli.“
Pokrčili jsme rameny a začali jednat. Protože Gaučové k našim návrhům neměli moc připomínek a protože nikdo z nich nezdržoval neustálým odbíháním jako na jaře, byli jsme za chvíli hotovi. Velký Gaučo se zvedl a slavnostně přečetl podmínky závodu:
Start je v 9.00, kdo se nedostaví, bude diskvalifikován
Každá strana postaví maximálně tři barevně odlišené plaziče
Gaučové použijí startovních čísel 1, 3, 5; Lenoši 2, 4, 6
Délka tratě metr padesát
Noční trénink dovolen
Vyšli jsme před Stlukjanku a Olda se podíval na hodinky. „Je šest, sejdeme se u sedmi smrků v osm hodin. Sbírejte všechno co má ulitu, pak uděláme konkurs.“ A vyrazili jsme hledat budoucího vítěze.
Pátral jsem opravdu poctivě a za hodinu jsem napočítal devět mravenců, dvě žáby, užovku, myš a tři turisty. Ale hlemýždě ani jednoho. Jako by se ze všech stinných, vlhkých koutů vytratili. Doufal jsem, že hledám ze zoologického hlediska na správných místech. O to však byl můj úžas větší, když jsem uviděl Ležáka Jirku, jak slézá ze statného dubu křičí:
„Gaučo, tady taky nic! Mám prohlídnout ještě ty břízy?“
V osm jsme se sešli. Já neměl nic, stejně tak Olda a Fáňa. Jen Honza sáhl do kapsy a pomalu, tajemně otevřel pěst. Úplně jsem ztuhnul.
„Odkdy se žížale říká slimák?!“ zařval Olda.
„No, ulitu sice nemá,“ zamlouval náš nejúspěšnější lovec, ale za to je patnáct a půl centimetru dlouhá.“
„Tak to by nám asi neprošlo,“ procedil Olda. „Spát. Ráno vstanem v šest a musíme nějakou tu potvoru chytit. Vždyť sakra tak rychle zase nelezou!“
Neprobudili jsme se v šest, ale v půl osmý.
„Honem vstávejte. Přece do nedostanem kontumačně,“ povzbuzoval nás Olda. „Sejdeme se před devátou u závodiště.“
Vidina porážky nás hnala místama, kudy bychom za normálních okolností nikdy nešli. Po čtyřech jsem se prodíral mezi kapradím a divoce rozhrnoval listí. V jednom zákoutí jsem narazil na spícího Ležáka. Schoulenej do klubíčka, v poškrábaný ruce baterku.
„Ležáku, co se děje?“ budil jsem ho.
„Ááááh,“ zazíval a protáhnul se. „To se ty? Co by se dělo. Ten blázen Gaučo řek´, že bez slimáka se nesmíme vracet. A mě ve dvě hodiny došly baterie. Prostě jsem neměl štěstí.“
Ani já neměl štěstí. Bylo za deset minut devět, když jsem potkal Fáňu. Měl trpkost v očích a neřekl ani slovo. Šli jsme pomalu z kopce a živili v sobě ohýnek naděje. Že třeba Honza nebo Olda… Asi ze sta metrů jsme je uviděli. Stáli u startovní čáry, hlav svěšený.
„Konec,“ konstatoval pohřebním tónem Fáňa, protože Gaučové vůbec nevypadali nemajetně.
„Tak co,“ hulákali na nás už z dálky. „Vzdáváte se?“
V tom do mě Fáňa vrazil, až jsem se z blízka podíval na jehličí. „Co blázníš,“ vztekal jsem se, ale on už klečel a rukama rozhraboval listí.
„Málem bys toho chudáčka rozšláp, viď, malinkej, no neboj se, nic se ti nestane, strejda tě vezme na závody a když vyhraješ, tak se bez tebe polívka klidně obejde.“
Hnali jsme ke startu. Na klukách bylo vidět, že jim spad´ pořádnej kámen ze srdce. Zato gaučové vypadali, jako by jim ten kámen spadl na nohu.
„Dáme mu jméno Zázrak,“ rozhodl Olda a hned mu štětcem psal po zádech. Na každý bok mu ještě namaloval dvojku a postavil ho na startovní čáru.
„Zatraceně! Pět vteřin a mohlo to bejt jasný,“ syčel Velký Gaučo. „No dobrá, stihli jste to. Ale příjít na start, to ještě není všechno. Tak je připravte – pozor – START!“
„Makej! Haj-zle? Ma-kej!“ začali okamžitě skandovat Gaučové.
„Proč nadávaj?“ zeptal jsem se Honzy.
„Jejich jednička se jmenuje Hajzl. Trojka Hovado a pětka Debil.“
„Príma jména,“ pochválil jsem Velkýho Gauča. „A jak pěkně zněj při skandovaným pokřiku.“
„Že jo,“ řek´ potěšeně a připojil se k ostatním. Řvali: „Hovado do toho!“ Šnek číslo tři, tedy Hovado, si to ale nenechal líbit, stáhnul růžky a ani se nehnul. Gaučové znechuceně zmlkli.
Zatím, co jsme v klidu obědvali, na devadesátém druhém centimetru zuřil urputný boj mezi Zázrakem a Debilem. Daleko za touto dvojicí zůstal Hajzl, Hovado zůstal na startu. Ani se nehnul.
V pět Olda prohlásil, že teprve teď začíná být závod zajímavý. Do cíle chybělo 36 centimetrů.
V šest jsme leželi kolem cílové čáry a hypnotizovali svoje borce. V sedm chybělo do cíle pět centimetrů. Řvali jsme jako blázni.
Čtyři centimetry.
Tři centimetry.
„Debile? Zázraku!“
Dva centimetry.
Debil se zničeho nic zastavil. „Lez! Lez! šíleli Gaučové.
Centimetr.
Debil vyrazil jako raketa, zatímco Zázrak připomínal zpomalený film.
Ještě kousek! Kousek Zázraku!
„Hurá!!!“ zařvali jsme, co to šlo. „Vyhráli jsme! Hurá!“ a tančili přitom svůj opojný tanec vítězství.
Gaučové klečeli tiše a odevzdaně u cílové čáry.
Olda se podíval na hodinky a řekl: „Tak za padesát minut nám to jede. Ale když dáme indiánskej, tak těch šest kiláků zvládnem, že jo kluci?“ Kejvali jsme. My vesele, Gaučové smutně.
„Tak dem,“ řekl Honza a rozběhli jsme se k Ledečku. Uběhli jsme pár metrů, Olda se ještě otočil a zavolal: „Gaučové, a nezapomeňte tady svoji cenu! Naše usárny!“
Karel Čížek – Cais
1. místo v kategorii Próza pokročilých