Zažíhači ohňů (B)

Jdou šerem hlasy klekání
rozžehnout ohně na stráni
a zhrublé ruce tuláků, dřevařů a vojáků
jdou nad žár tavit mozoly
a spalovat ušmudlané dopisy
když nervy povolí.
Psát jiné zas suchým listem bodláku
a sušit ponožky
ten zvlhlý zbytek posledního přepychu
a s prázdnou lahví z níž naposledy přihli si
dát se do smíchu.
Kdo přisoudil jim ten zvláštní cejch
zažíhači ohňů
kdo poznačil je tímto darem
kdo vlhkem nocí postaral se o nocleh
zažíhači ohňů a jejich znamení
to zamyká dveře domů
v nich žijí panny
co nebyly pro ně prý zrozeny
to zamyká zvěř
prý, aby se neztrácela
když volá klekání věřící do kostela
když píší zvoníci své verše provazy
svou poezii kostelů a romantických věží
je tolik vznešená, až někdy zamrazí.

Zvoníci, básníci
pohleďte dolů
vím, jsou z toho závratě
a proto jde to ztěží
tam až k těm ohňům
na ty desítky mozolnatých dlaní
jste přece básníky ve věžích tu spolu
tak zkuste přečíst co napsáno je na nich.

Ach ano, schází těm slovům rým
to trochu přerušil štiplavý ostrý dým
to někdy pršívá do smutného ohniště
to řežavé uhlíky mění se v řečiště
vy jste kryti věží
proto vám zvon vydá tón.

A ti tam dole co leží u ohňů
jsou žhaví a promoklí stejně jako on.
Jsou v symbióze s plameny,
se svým znamením sebe klejí
když kraj duní klekáním
na to jsou příliš znaveni
čpí z nich pot, a čpí z nich rum
a pero do ruky jim vtiskl ostrý dým.

Erika Konšelová – Jenka

1. místo v kategorii Poezie začátečníků