.jpg?ph=7628832d1c)
Obloha byla ocelově šedá, těhotná přicházejícím deštěm. Vlhkost už se dala cítit ve vzduchu téměř hmatatelně, omývala mu tvář, vpíjela se do jeho oblečení a když se trochu soustředil, mohl ji zmačknout v dlani a nechat protéci mezi prsty. Zasmál se. Cítil jejich přítomnost, vnímal jejich radost z tak nádherně melancholického podvečera. V podobném počasí bývali vždycky nejsilnější, nejodvážnější a nejupovídanější. Jemně se mu vkrádali do mysli a zanechávali v jeho hlavě ozvěny starých příběhů z dob, kdy je lidé dokázali vnímat téměř všichni, kdy spolu rozmlouvali a navzájem se ctili. Viděl útržky starodávných scén, vysoké kožené boty, večerní ohně, blyštivé meče, sudy plné vína a čerstvě ulovenou zvěř, otáčející se zvolna na rožni. Slyšel hrdinské zpěvy v neznámých jazycích, bezprostřední dívčí smích, cinkot zlatých mincí, bekot obětované ovce a vítr ve větvích stromů, téměř stejný jako dnes, po mnoha staletích, a přesto jaksi jiný, magičtější a mocnější. Znovu se zasmál, teď už trochu posmutněle. Bylo mu tu s nimi dobře. Ale musel je opustit.
Jejich existenci si poprvé uvědomil, když mu bylo dvanáct let. Při jedné ze svých častých potulek po lese zabloudil až do opuštěného údolíčka, spíše roklinky, utopené hluboko pod korunami věkovitých modřínů. Přesto, že se schylovalo k večeru, přestal se náhle bát – a vstoupil do údolí s klidným, otevřeným vědomím. Věděl, že mu nic nehrozí. Kde na tu myšlenku přišel, to ovšem netušil – prostě to cítil. Měl dojem, že údolíčko, do kterého spadal vodopádem lesní potok a vytvářel v něm malé jezírko, na jehož břehu rostla prastará vykotlaná vrba, tedy že toto údolíčko je obydleno jakýmisi přátelskými bytostmi. Byly neviditelné, beztvaré a úplně jiné než on – ale přesto byly přátelské, veselé a šibalské. Posadil se na kameny na břehu jezírka, obrostlé chladivým zeleným mechem a nechal se ukolébat jejich neslyšnými hlasy k spánku. Celou noc na něj dávali pozor, ráno ho probudili do svěžího jitra a poradili mu cestu. Domů došel za necelé dvě hodiny chůze. Našel tam na smrt vyděšené rodiče, rozmlouvající s policistou o jeho zmizení.
Nějakou dobu nato se v údolíčku neukázal, prostě nikam nesměl. Ale pak – vrátil se. Přivítali ho rozpustilým rejem suchého jehličí, poletujícího ve větru. Tehdy si s nimi začal povídat a vyměňovat myšlenky a pocity – a cítil, že ho chápou. Během času začal chápat i on je.
Žili tam téměř tisíc let a byli součástí údolí. Měli schopnost nenápadně vcházet do lidských myslí, rozpoznat dobráka od násilníka a podle toho i jednat. Dobrým lidem předávali pocit pohody, klidu a bezpečí, zlým a nebezpečným zasili do mozku představu strachu a nebezpečí. Dobří pak zůstávali, zlí prchali a snažili se zapomenout na guláš nepříjemných myšlenek, který se jim jakýmsi záhadným způsobem vytvořil v hlavě.
On byl podle nich dobrý – a byl, shodou okolností, po dlouhé době prvním člověkem, kterého potkali. Měli z něho radost a hned si ho oblíbili – a stejně tak i on je. Chodil za nimi, vyprávěl jim o strastech života v nynějším světě a oni mu na oplátku předávali pocity, nálady a útržky rozhovorů či obrazů z let dávno minulých. Tak se navzájem doplňovali a žili pro sebe – on pro ně a oni pro něj.
Občas uvolňoval koryto potůčku od nánosu větví a bahna, aby tekl stále stejně rychle a hlavně, aby si nezvolil jiné koryto, neboť oni byli nějakým zvláštním způsobem vázáni na jeho vodu a nedokázali by bez ní existovat. Dobře jim dělala i voda padající z nebe, ale nebyla pro ně tak důležitá jako potok.
Ač bylo v údolí stále vlhko a chladno, strávil zde mnoho nocí, aniž by se nachladil – přičítal to jejich vlivu. Koho si oblíbili, toho ochraňovali. A přece byli tak křehcí – kterýkoliv primitiv by jim dokázal svou hrubou myslí ošklivě ublížit. Otřásl se při té myšlence a zapudil ji. Naposledy se rozhlédl – už musí jít. Po půlnoci mu jede vlak do vzdáleného města, kde bude od nynějška bydlet a on ještě musí zabalit pár věcí.
„Vrátím se,“ řekl jim. „Přijedu se na vás podívat. Slibuju.“
Slzy mu vhrkly do očí, když si uvědomil, jak jsou smutní. Kdo teď za nimi bude chodit a povídat si s nimi? Koho budou ochraňovat, pro koho budou žít?
„Promiňte, promiňte mi to, prosím vás,“ vzlykl, „jinak to nejde! Ale já se vrátím!“
Nevydržel to a utekl. V dlani svíral malý kamínek, vylovený ze dna potůčku.
Ve vzdáleném městě ho zavalilo tolik nových dojmů a zážitků, že si na ně dlouho, dlouho vůbec nevzpomněl. Ano, vrátil se, jak slíbil – ale až za dlouhých deset let, poté, co náhodou vyštrachal ve starých krámech onen kamínek. S hořkým pocitem vlastní zrady přijel zpět do kraje svého dětství a mládí – a pochopil, že přijel příliš pozdě. Stvůra zvaná průmysl hamtla okovanou botou do tváře jeho lesa a zanechala po sobě strašnou spoušť. Takhle nějak to vypadá na Měsíci, pomyslel si. Pusto, prázdno a mrtvo. Ani náznak spřízněných myslí, které tu kdysi volně žily…
Ač věděl, že je to marné, vyhledal místo svých někdejších setkání s nimi. A – narazil na továrnu, pevně rozkročenou nad údolím a velkou částí okolí. Potok zmizel kdesi v betonovém potrubí.
Pevně stiskl kamínek v pravici. Měl zůstat. Třeba by je mohl zachránit. A i kdyby ne, měl se o to alespoň pokusit. Oni by to pro něj udělali bez rozmýšlení, tím si byl jist. Osobní prospěch nikdy nesledovali na prvním místě…
„Měl jsem vás moc rád,“ zašeptal. „A vždycky budu. Nikdy na vás nezapomenu.“
Pomalu odcházel pryč a doufal. Třeba odešli. Třeba se zachránili a žijí někde jinde. Snad. Tolik by jim to přál…
Jiří Hons – Murdoch
Kategorie Próza