Zimní den (P)

   Už jsem ani nevěřila, že ho potkám. Stál tam, tichý, odevzdaný a tak nějak samozřejmý, že jsem ho skoro minula. Odcházel. Tak jako vždycky. To je celý on, člověk to kolikrát ani nepostřehne a on si zatím klidně práskne do bot. Napřed jsem se za ním chtěla rozeběhnout, přátelsky se s ním pozdravit a trochu mu vynadat, ale neudělala jsem to. Spolkla jsem těch několik, stejně zbytečných slov a jen jsem ho mlčky pozorovala. Jeho vzpřímená postava se zatím skoro rozpačitě loudala mezi kmeny smrků. To moc neodpovídalo tempu, kterým nás kolikrát, po kolena ve sněhu, hnal do kopce a my bez protestu a taky tak nějak šťastni, jenom vydechovali obláčky páry. Ze střapatých větví někde nad ním vítr zatím shodil zbytky mokrého sněhu a ten mu škodolibě pleskl o klobouk. Ani se ho nenamáhal setřást. Jen přimhouřil oči a zvedl pohled nahoru. Takhle tam zíral snad dobrou minutu, až se na jeho vousaté bradě pozvolna objevilo něco jako poťouchlý úsměšek sám sobě. Když si jen vzpomenu, co jsme se spolu navyváděli. Klouzali se po tenké skořápce ledu na loužích a s požitkem sledovali, jak praská, nebo taky, už s menším požitkem, mnuli natlučené kosti, skákali střemhlav z bílých svahů, šplhali se nahoru po zmrzlých potocích, sypali si tu studenou nádheru za krk a pak si hřáli ruce u ohně, kde mezi posmrkáváním do kapesníku a popíjení z kolujícího čaje vzpomínali na starý písničky...
   A teď tam stál. Hrdý, s tou sněhovou korunou na dýnku. Očima se loučil s každým stromem, loukou, kamenem i cestou. Všechny je znal. Mockrát takhle odešel a, co pamatuju, vždycky se vrátil. Už jsem si zvykla na ty jeho toulavý manýry. A tak ho raději nechám odejít, aby se, až se mu zamane, moh zase vrátit. Můj Zimní den.

Alena Kučerová – Alík

kategorie Próza do 23 let