Život je jako muzika (P)

To se takhle dva lidi potkají a ucítí-li, že to mezi nimi dobře rezonuje, potkají se i podruhé a potřetí. Když po čase zjistí, že ta rezonance nebyla chvilková, ale že jim to spolu docela slušně ladí, založí společně malou kapelu, duo.

Žádná kapela není sehraná automaticky, jaksi od přírody, základem úspěchu je soustavná průprava, naslouchání druhému hlasu, trpělivé opakování etud. Tak se i naše duo učí spolu sehrávat, z počátečního zamilovaného supersouznění jim to po čase ujíždí, nástroje se rozlaďují – věkem i přirozeným opotřebováním, je nutné tu přitáhnout, tam povolit strunu, aby souhra oněch dvou členů byla oku, uchu i duši lahodící. Navíc si každý nástroj přináší zvyky ze své původní kapely, je zvyklý na jiné tempo, jiný způsob ladění, jiný způsob dirigování souboru a než se dostaví harmonie, chvíli to trvá.

Duo je sehrané, vyjíždí společně na zájezdy, hraje si po hospodách, na cestách, na vandrech, tu a tam i na country bále. Potkávají jiná dua, ale i tria a větší kapely a začínají si pohrávat s myšlenkou rozšířit svůj malý ansámbl.

Stane se. Z dua je trio. Moc se na tu chvíli těší, malují si, jak jejich pracně vypilované souznění obohatí tenký hlásek a bude je doprovázet na jejich cestách. Představa obou členů dua se až tak nevyplňuje. Malý nástroj je hlasitější než čekali, vříská, rychle střídá tóny vysoké a nízké, hlasité a tiché, nedodržuje rytmus a zpočátku sehrané duo úplně rozladí. Vezmou za své představy, jak maličký nástroj bude duo doprovázet, ukazuje se, že záhy se stává dirigentem kapely, určuje tempo, takt i rytmus hraní. V ideálním případě se trio po čase sladí společně, tempo se zlidní, za pár měsíců či let přijde znovu čas cest, vandrů, společného hraní s jinými skupinami.

Mohou však nastat i jiné, méně příznivé varianty. Třeba když kapelník, častěji kapelnice z původního rodinného souboru se rozhodne, že bude dirigovat i mladé duo či trio. Předkládá jim noty, opravuje prstoklad, vnucuje svůj způsob hraní. Když to dělá dostatečně důkladně a vehementně, občas se i podaří mladou kapelu rozložit. Tak na to bacha.

Nebo nastane jiná situace, původní rovnoměrné rozložení obou nástrojů v duu se začne převažovat na jednu stranu, jeden nástroj převezme trvale roli prvních houslí a druhý si už jen tak občas brnkne.

Obojí může mít negativní důsledek v tom, že se buď kapela rozpadne nebo jeden nástroj začne občas hostovat v jiném souboru, napřed potají, pro zpestření a časem se mu to zalíbí natolik, že rozvrzaný soubor opustí a s kapelou, v níž kradmo a potají hostoval, založí uskupení nové. Někteří po celou dobu životnosti nástroje zakládají nová uskupení, nepoučeni stejnými chybami v ladění vedoucími k opakovaným disharmoniím.

Opusťme však chmurné úvahy o vtíravých kapelnicích s touhou dirigovat mladé kapely, trvale nespokojených druhých houslích či experimentátorech zkoušejících štěstí v zakládání nových souborů. Vraťme se k popsanému ideálnímu stavu, kdy se z dua stane trio, které spolu hezky zní a ladí a spokojeni se svým umem se rozšíří na kvartet. Po založení kvartetu to obvykle zase trochu skřípe a těleso se pohybuje více na domácí scéně než na zájezdech, nicméně jsou již zkušení a sladění se čtvrtým členem proběhne snáze.

S rostoucími členy souboru roste úměrně i starost, jak všechny nakrmit, ošatit, najít čas a finance na zájezdy, cesty, vandry. Kapelník si leckdy najde i jinou práci, kromě obvyklého 8 hodinového hraní v podnikovém souboru, za což je placen neuspokojivě, si bere ještě noční hraní po hospodách nebo víkendové o svatbách a pohřbech. Kapelnice se většinou věnuje spíše domácímu hraní, pečuje o maličké nástroje, které jsou nezkušené a potřebují dlouho chodit „do houslí“, než samy dozrají v krásný, samostatný, zvučný nástroj.

Kromě rodinného tria a kvarteta známe i soubory větší – kvinteta, sexteta a dá se říct, že čím větší soubor, tím vzácněji se vyskytuje. Je to logické: s rostoucím počtem členů rostou nároky na dirigování, sehranost, zvyšuje se tempo a ticha si taková sešlost obvykle neužije. Stát před domem tak velkého rodinného souboru je jako stát před budovou konzervatoře. Z každého okna se ozývá jiný nástroj, prakticky neustále někdo ladí nebo hraje. S tak velkým souborem úměrně roste i jeho režie a často nastávají i problémy logistické, například s přepravou. Můj obdiv patří velkým rodinným souborům, které to umí a ladí, ne každý je toho schopen.

Ať je soubor malý či větší, časem stárne, mladé nástroje se školí a zdokonalují, zakládající členové stárnou. Stárnou všichni, ať chtějí nebo ne, jen s různým stupněm opotřebení. Ovšem stárnutí přináší i výhody zkušeností, které se promítnou do klidných a vyladěných tónů.

A když se rodinná kapela nejlépe sehraje, vyškolené mladé nástroje se stále více pouští na svých cestách do sólového hraní a pokukují, kde potkat jiný mladý nástroj, s nímž by si společně vrzli. A jsme zase na začátku našeho příběhu, jen v čase posunuti dál.

Přeji vám, ať tóny vašich nástrojů jsou líbezné, příjemné a harmonické.

Daniela Fránová – Dany

kategorie Próza nad 23 let