Zlej přízrak (P)

   Vlak pode mnou duněl, jak už to ostatně vlaky dělají, ale já měl v tý chvíli jiný starosti. Byl jsem utahanej jako pes a navíc jsem neměl lístek, což, jak jistě pochopíte, není situace zrovna záviděníhodná. A tak jsem se nenápadně skrčil do koutka a snažil se usnout.

   „Mladíku, jízdenku bych prosil:“ Otevřel jsem oči. Průvodčí! „Jedu z vandru,“ začínám opatrně, „a jsem bez halíře. Strašně rád bych se dostal domů.“ „Promiňte,“ průvodčí na to. „Nevšim jsem si vašeho pinglu. Dneska se totiž za trampa vydává kdekdo, jen aby nemusel platit. Od jara, co vydali nařízení, že trampové jezdí zadarmo…“ „Cože?“ vyjeknul jsem. „Něco takovýho platí?“ Mávnul nade mnou rukou jako nad ztraceným případem a šel raději dál.

   Význam jeho slov mi začal docházet teprve doma na nádraží. Stánek s novinami nacpán k prasknutí trampskou literaturou, rozhlas chrchlal Askalonu… načež mě drapla pořádková hlídka: „Á, tady máme holoubka! Kdepak máš domovinu? Za šátek se taky stydíš. A klobouk, aha? Tak jméno! Za kterou osadu jezdíš? Rozpadla se? Ale?! A potvrzení účasti na jarním potlachu taky nemáš, co? Mastňák seš, rozumíš!! Koukej vypadnout a nepřej si, abychom se potkali ještě jednou!“

   Někdo se mnou zle zatřásl. „Mladíku, lístek!“ Průvodčí. „Jedu z vandru,“ začínám opatrně, „a jsem bez haléře.“ „Jo, bez halíře?“ rozčílil se chlapík. „Buď zaplatíš, nebo koukej mazat z vlaku:“ Urychleně jsem vystoupil na nejbližší zastávce. Další expres jel až za dvě hodiny. Přesto jsem se cítil jako znovuzrozenej. Zlej přízrak trampský říše odvážel s sebou dýchavičný vlak někam hodně daleko. Svět zůstal světem a vandrák vandrákem. Ze samý radosti jsem šel stopovat na zaprášenou silnici. Stejně mi nikdo nezastaví.

Vladimír Mátl – Balcar

1. místo v kategorii Próza pokročilých